Přidat názor k článku Návrat s prázdnou náručí……

Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového může potkat, nebo že existuje v moderní medicíně něco podobného. Naše těhotenství bylo plánované, přišlo rychle a nádherně, dozvěděla jsem se o něm přesně na mé narozeniny... :) Doba plynula a já pořád pracovala, užívala si bříška a zvykala si na jiný stav. Četla jsem si co se miminku vyvíjí a prošla všemi testy naprosto s perfektním výsledkem.

První trimestr byl trochu ospalý, ale nezvracela jsem a po 4. měsíci bylo období krásné a období těšení. Prakticky jsem neměla žádné negativní příznaky těhotenství, neprovázelo mne nic nepříjemného možná kromě pár pupínků na obličeji navíc či s přibývajícími kily větší neohrabanost :) a trochu zapomnětlivost.

Všichni z rodin se těšily, měli jsme objednané všechny předplatné časopisů, vybrali jsme super sportovní kočár a vyzdobili postýlku a kolíbku a nakupovali výbavičku. Porodní taška byla také nachystaná a už jsem se dostala pomalinku do 9. měsíce.

14 dní před termínem porodu mě manžel zavezl k holiči na melír :), ať se miminku líbím a odjel cvičit. Zrovna jsem se cítila moc dobře, jen jsem byla nervozni protože jsem již 1-2 dny necítila pohyby, což jako prvorodička jsem si nebyla jistá, jestli je to správně, ale z kurzu jsem věděla, že se má miminko 6x za den pohnout. Říkala jsem si ale, že asi něco není v pořádku. Někdy mi přišlo že se hýbe, ale nebyla jsem si jistá. Takže od holiče jsme s manželem raději již jeli do nemocnice v Ostravě.

V autě už jsem byla moc nervozni, manžel mi ale řekl, že to bude v pořádku. Celá sem se třásla.

Když jsme přijeli do porodinice, udělali mi ozvy... vedle ležela maminka, které to pořád pípalo. Mi to nepípalo a poprvé jsem slyšela, že i ticho jde slyšet. Bylo to takové to prázdné ticho pod vodou... Ani kohoutek nekapal. V tu ránu sestra odskočila pro doktora, šli jsme na ultrazvuk a doktor mi řekl, že miminko už nežije. Manžel byl v čekárně. Slyšela jsem to úplně sama a byl to naprostý ale naprostý šok. Cítila sem se jako hluchoněmá. Zmohla jsem se na:" to si děláte srandu, že?" a malý úsměv. Opravdu bych v tu ránu byla schopná věřit tomu, že si tu srandu dělá... Nedělal. Poté následovalo: "Zavolejte manžela prosím", zaslzená sestra ho beze slov přivedla a mé: "Umřelo nám miminko, lásko". Pamatuju si, jak se manželovi zarudly oči a naplnily se šíleným šokem a smutkem v jednu milisekundu najednou... Poté už byl jen papíry, souhlas k porodu, urychlené vyvolání porodu, na císař jsem nechtěla, kvůli dalším miminkům sem se nechala přemluvit na normální porod.

Je opravdu zvláštní obávat se porodu a pak jít na porod .. bez výsledku. Nicméně bojovník ve mně věděl, že nejdůležitější je: přežít. Vyvolali mi porod, manžel byl se mnou a snažil se mě duševně podpořit. Prožili jsme klasický porod s epiduralem, který mi moc pomohl. Nakonec jsem bez nástřihu v pořádku porodila, sice v bolestech, ale v pořádku mrtvé miminko, na které mi doktoři doporučili se nedívat. Stejně tak manželovi.

Zahlédla jsem jen jak leze hlavička pak mi manžel zastínil výhled a sám s jen letmo podíval. Miminko jsme tedy téměř neviděli, i když mám pocit, že jsem ho nakonec viděla. Viděla jsem tmavé vlásky a krásný obličejík. I když opravdu nevím jak, když jsem se nedívala...

Po porodu jsem byla štastná. Ano, zvláštní pocit. Štastná, že žiju, a že to v rámci možností mám za sebou.

Poporodní deprese jsem se snažila zahnat prací a po týdnu jsme s manželem vypadali, jako by se nic nestalo. Odmítli jsme i psychologa. Pitva byla jednoznačná a přišla po 3 měsících: Strangulace pupečníku.

Odcestovali jsme na 14 dní do Thajska, a snažili se o vyrovnání s tím, co se stalo, a že máme, jak je zde psáno, prázdnou náruč...

Nicméně i když jsme vypadali jako nejsilnější lidé na planetě zemi, jako hrdinové amerického filmu, myslím, že člověku uškodí to, že neprojeví city tak, jak by měl. Člověk by měl plakat nad smutnými událostmi, měl by se loučit s věcma, které ho tíží. Poté je start lepší.

Čas plyne, já jsem se snažila pochopit co se stalo právě duševní cestou sebepoznání. Obešla jsem léčitele, učitele esoteriky, kinezioložky, kartářky a specialisty na vnitřní život. Moc mi to pomohlo. Minimálně jsem se začala projevovat, plakala jsem když jsem chtěla plakat a učím to i manžela.

Zdá se mi, že je to lepší.. Čas ubíhá a i když naši Isabelku budu mít pořád v srdíčku, setkávám se s miminkama a přeju jejich maminkám vše nejlepší. Dokonce mám i štastnou novinku, jsem v 10. týdnu! Těším se, povídám s miminkem, změnila jsem hodnoty, ale mám pořád neuvěřitelný strach.

Na druhou stranu, na co je nám strach? Důležité je věřit, že vše co se děje se dít má, a že je všechno v pořádku a bude.

Přeju všem lidem, kterým se stalo něco tak neočekávaného a bolestivého, aby našli sílu, se s tím vyrovnat, a aby neztratili naději. Ta totiž umírá poslední...