Přidat názor k článku Čím víc sladkého, tím lépe?

Již před 30 lety jsem zažila něco podobného se svojí tchýní. Ta byla přesvědčená, že v cukru je vápník (v kostkovém) a když jsem se nedívala, tak ho dětem dávala. Ne bonbony, ale kostky cukru.. už tehdy mě mohla ranit mrtvice, ale nic jsem nenadělala - manželova maminka totiž byla ještě ke všemu "na nervy", brala prášky, takže nějaká rozumná domluva neměla šanci. Naštěstí je tak moc často nehlídala a i když mě neposlechla vůbec, tak přece jen když jí to zakázal můj muž,její syn, občas ho poslechla.
Moje dcera nyní má dvě děti, nedává jim sladké téměř vůbec, maximálně nějaké tyčinky z prodejny zdravé výživy. Já jsem tedy svým dětem občas kupovala čokoládu apod., ale ne často, spíš tak k Mikuláši apod. A vnoučatům nekupuji vůbec nic. Dcera měla výstup s tchýní, která nemohla pochopit, že by děti neměly jíst sladké, ale po nějaké době, když se nestýkali, usoudila, že vnoučata jí chybí a že tedy raději jejich matku poslechne, aby je občas mohla vidět. A šestiletá vnučka sama už ví, co nemají jíst, takže to ani nevyžaduje. Vůbec ji nenapadne po mně chtít, abych jí kupovala čokoládu, bonbony apod...
Vzpomínám si na jeden zážitek před sedmi lety, kdy vnučka ještě nebyla na světě. Byli jsme na Šumavě na dovolené, byla tam asi pětiletá holčička, která si mě velmi oblíbila, pořád za mnou běhala. Její babička uklízela v hotelu, kde jsme byli ubytováni. Bylo to krásné dítě, jako andílek - dokud neotevřelo pusu. Mělo všechny zuby černé. A denně snědlo pytlík bonbonů, které jí hodná babička kupovala....pamatuji si to dodnes.