Přidat názor k článku Kojení a lékaři

Mě se stalo něco jiného - když měla moje holčičky tři a půl měsíce, chytla jsem pásový opar na tom nejnevhodnějším místě - na genitáliích. Nikomu to nepřeju, bylo to hrdinství vůbec dojít na záchod a o něco se pokusit, nemluvím o tom, co se dělo po tom. Navíc je to infekční, takže pořád dokola drhnout ruce desinfakčním mýdlem.

Dokroři si mě přehazovali jako horký brambor, čekání s tak malým prcekem třeba hodinu a půl v čekárně žádná výjimka. Poslali mě z porodnice na Obilňáku do Bohunické nemocnice na infekční, kde mi řekli, že to Herpes není a poslai mě na kožní, tam mi řekli, že to Herpes je, ale nemohou mě hospitalizovat i s dítětem... Nakonec jsem skončila na gynekoligii i s dítětem. Na kožním mi doporučili ukončit kojení (ze dne na den), abych mohla být hospitalizovaná a mohli do mě narvat nějaké sajrajty neslučitelné s kojením. Na mé otázky, jak dlouho by léčba trvala a kdy by bylo mléko zase použitelné mi nedokázali odpovědět, stejně tak nikdo něvěděl, zda se dá někde sehat mateřské mléko - třeba jen na pět dní... Jejich představa bylo, že odevzdám miminko tatínkovi, který mu rovnou vrazí flašku s umělým mlíkem a maminku uvidí až třeba za týden...! Také mi nebyl nikdo schopný říct o co by se tím léčba zkrátila a jak dlouho bude trvat léčba bez Zoviraxu.

Nakonec jsem léčbu odmítla, domů mě pustili po třech dnech. Našla jsem si gynekoložku s biolaserem, paní doktorku Čoupkovou v Žabovřeskách, kam jsem dojížděla nebo mě manžel vozil. Kojit jsem nepřestala a kojila jsem do 20. měsíců, od 15. měsíce jsem zrušila noční kojení, protože jsem znovu otěhotněla. Samozřejmě do mě všichni duli, že musím okamžitě přestat kojit....

Vadí mi přístup lékařů, kteří berou pacienty jsou své podřízené, používají imparativ a nejsou ochotni srozumitlně vysvětlit postup léčby a možná rizika. Myslím si, že jsou to pozůstatky komunistického přístupu k člověku.

To v Německu každý lékař vstane, podá vám ruku a představí se. začala jsem to dělat i tady. Většina lékařů reagovala velice překvapeně, ale při druhém setkání už mi ruku sami podali. Větička: Promiňte, přeslechla jsem Vaše jméno" dělá divy... :o) Myslím, že záleží hodně na nás, pokud se neozveme, přístup lékařů se jen těžko změní k lepšímu.

Dobré je sebrat odvahu a říct nepříjemnému lékaři, co se mi nelíbí a proč ho chci vyměnit. Pokud to uslyší několikrát do týdne, měl by se nad tím minimálně zamyslet.

Alice