Přidat názor k článku Pomóóc, důchodce!

každá z nás je matkou poprvé. Každá z nás se to učí. Každá z nás dělá chyby.
Myslím si, že každý člověk musí mít něco, z čeho bude mít "strach". Něco, co na něj platí. U dospělého, když nepříjde do práce, je to obava, že ho vyhodí.
U dítě je to nějaký "trest", když zlobilo. Někde stačí domluva, zaracha, zabavení oblíbené hračky, zákaz televize, kamarádů, či kdo ví čeho. Někde pomůže slib "vařečky" nebo až její použití. Na nás dospělých je, abychom zjistili, jaké výchovné prostředky na naše dítě působí a PŘIMĚŘENĚ SITUACI je používali. Zbytek je na našem svědomí, ale také i na našem okolí (to abychom nezavírali oči před opravdovým týráním dětí - viz Kuřimská kauza).
Do jednoho roku jsme malého ani neplácli. Říkala jsem si, že tomu ještě nerozumí. Potom, když mě několikrát za sebou "bil" do obličeje, jsem zkusila ho plácnout po ručičce, aby věděl, že mě to bolí. Bral to jako pokračování hry (i když si myslím, že ho to muselo aspoň štípnout). Tak jsem odešla z místnosti. Postupem času, jak roste, si uvědomuje, že plácnutí přes plínku je trest. (2 roky). Zatím domluvy moc nepomáhají. Pomaličku se ale chytá, když řekneme, že "NEBUDE" Brumík, Teletubbies atd., už ví. Zatím se ale podle toho moc nezařizuje.
Na nějaké diskuse, proč nesmí, si myslím v tak nízkém věku ještě není vhodná doba. Diskutovat se dá s dítětem školkového věku. Děti do 3 let většinou nechápou důsledky, neumí se rozhodovat - proto i ty záchvaty vzteku - prostě jsou zmatení situací a neumí se s tím vyrovnat. Tak se píše v odborné literatuře. Proto se má řešit v klidu nebo pevným objetím. Dítě nás nechce vědomě vytáčet. Na to si počkejme do puberty. To teprve bude ono