Přidat názor k článku Otázky kolem adopce (které vážně nesnáším)

Milá Katko(?), možná jsem svůj prvotní příspěvek napsala vlastně s tím, abych vám dodala trpělivost nad dotazy lidí - souhlasím, že když to máte poslouchat pořád, už to člověku vážně může lézt na nervy. Ale ti tazatelé nevědí, od kolika dalších lidí už jste to slyšela, a tak je to mnohdy prostě to první, co každého napadne. Je jasné, že ani u "bio" dětí si nemůžeme být jistí, co nám z nich vyroste a co nás s nimi potká - jen u dětí s neznámými geny může být ta nejistota přece jen trochu větší. Víte, manžel je novinář a mnohdy na různé akce chodím s ním - ale do kojeňáku už raději ne! Jednak proto, že jsem byla svědkyní pro mě nepříliš laskavého chování "tet" ke svěřeným dětem a jednak proto, že mě drásá je tam tak nechat - potom musí můj rozum mohutně okřikovat mé srdce. Takže to uzavřu - já mám děti tři, dvě už dospělé, žádná procházka růžovou zahradou to s nimi tedy nebyla, ač jsou "bio"...kdybych nechala volný průchod svému srdci, možná bych si nosila z těch návštěv děti jako štěnata z útulku (máme dva "pséky"- i když to samozřejmě není tak jednoduché, ale když dám průchod rozumu, potom platí to, co jsem řekla dříve. Nicméně lépe je mít srdce a rozum v rovnováze a já samozřejmě přeji všem adoptivním rodičům mnoho štěstí a sil k bezpodmínečné lásce, kterou všichni potřebujeme a tyto děti nejvíce.