Otázky kolem adopce (které vážně nesnáším)

A nejsou ani tak "kolem adopce", ale "k adopci". Musím říci, že přesto, že se na ně snažím poctivě odpovídat (mám pocit, že nejasná odpověď zesiluje podezření) , stále jsem si na ně nezvykla a jejich tazatelé mě vždycky zaskočí. Tak tady je máte - tři otázky, které adoptivní rodiče vždycky uvedou do rozpaků:

1. Jak jste se dokázali vyrovnat s biologickou bezdětností? (To bych fakt nedokázala....)

2. A nebojíte se genů? (Kdo tak snadno opustí dítě? To dělají jen alkoholici, narkomani,....)

3. A máte je rádi stejně jako vlastní? (Přece jen to nejsou vaše geny....)

Pěstouni by jistě doplnili čtvrtou otázku - Kolik za to berete? Protože v očích většiny nevědomých tazatelů existují jen dvě (tři) možnosti - buď jste adoptovali dítě proto, že jste tak nekonečně velkorysí a obětaví, že jste ochotni "dát cizímu dítěti domov", nebo jste bezdětní chudáci, kterým nic jiného než adopce nezbylo. A pokud jste pěstouni, ještě to můžete dělat pro peníze.

Otázka, která u mě v neoblíbenosti drží prim, je ta s číslem tři - zda máme své děti rádi jako vlastní (míněno biologické). A jestli nás přece jen někde v koutku nemrzí, že to není naše krev. Co na to odpovědět? Biologické děti nemáme, nevím, jak bychom je měli rádi, ale nedokážu si představit, že by můj cit k nim byl silnější než k našim vlastním, ale nebiologickým dětem. Kdybych si myslela, že dokážu mít ráda jen "své vlastní geny", nikdy bych do adopce nešla. Manžel také nemá moje geny a mám ho ráda jako vlastního! (Snad totéž platí i u něj). Ale zcela upřímně - kdybych se nestyděla, myslím, že bych měla tazateli pokaždé odpovědět něco ve smyslu A slovo takt už jste slyšel/a? A jste si jistý/á, že víte, co znamená?

S dotazem číslo tři souvisí i dotaz číslo jedna - zda a jak jsme se vyrovnali s biologickou bezdětností. Vyrovnali - a díky našim dětem to dalo méně práce, než by někdo čekal. Vlastně jsme na nějakou sebelítost a "vyrovnávání se" ani neměli čas. Než jsme si stačili definitivně uvědomit, že jsme bezdětní, v dětském pokoji se zabydlela dcera se synem.

Na otázku číslo dvě odpovídáme dokonce hrdě: Genů se nebojíme. Nejsme naivní, nečekáme, že my i naše děti projdeme (jejich) pubertou bez ztráty kytičky, ale spíš si tuhle otázku neklademe. Ano, možná si zažijeme za pár let těžké časy - no, konec konců v rodině, kde současný tatínek byl kdysi puberťák chodící domů po 11 pivech z hospody v časných ranních hodinách a ve dveřích se míjel se svými rodiči jdoucími do práce a kde současná maminka lezla oknem do zcela obsazeného vlaku, aby se dostala v noci domů z vesnické zábavy, asi nelze úplně lehké dospívání čekat. Ale pořád tak nějak doufám, že jednou nebudu křičet na děti: Tak jste se nám odvděčily! To jsou určitě ty "vaše" geny! ale že budu naopak vřískat na manžela: To je ta tvoje výchova! Co se ostatně dá čekat od člověka, který spadne v šestnácti na chatě v opilosti se střechy!

A jak byste odpověděli Vy?