Re: Ještě k vlastním dětem

Chvíli jsem přemýšlela, zda si mohu dovolit vůbec reagovat jinak než souhlasně - tak mně diskuze pod celkem pochopitelným a pěkným článkem vylekala. Ale přece do toho půjdu:

Z toho rozhovoru, tak jak byl v prvním příspěvku popsán, přece vůbec nevyplývá, že by kamarádka sama měla takový názor na adoptované děti, jaký je jí podsouván. Spíš odhadovala motivy chování švagrové, když už na to přišla řeč. A když pak přidává svůj pocit, že jinak vnímá biologické a nebiologické rodičovství nebo tetovství, je to její přístup,podle mně docela legitimní - každý na to nemá, proto taky každý o adpoci nežádá.
Pokud nemůže říct takový názor, aniž by upadla do podezření z toho, že je hnusná, vlastní kamarádka, která tě jistě zná a zná i tvůj názor na podobné otázky, vyplývá mi z toho asi pochopitelná, ale přece jen neobjektivnost - nebo spíš přecitlivělost, taky pochopitelná.
Já s adoptivními rodiči nemám vůbec žádné zkušenosti, ale spousta věcí by mně zajímala. Myslím si, že o čem se nemluví, co je tabu, toho se lidé bojí, mají pak předsudky a je z toho začrovaný kruh.

Pozor, probůh, nerada bych upadla v podezření, že mi snad nevadí hrubosti a neomalenosti před dětmi, ale takhle to pro mně vypadá, že pokud narazím na adoptivní rodiče, nemohu na ně prakticky promluvit, aniž bych si to předem desetkrát nerozmyslela. Ani jednu z v článku uvedených otázek bych pochopitelně běžně napoužila, ale kdybych měla blíźkou kamarádku, tak podobné možná jo...
Sama jsem s kamarádkami rozebírala, zcela otevřeně, jaké (směšné) obavy jsem měla, když se měl narodit kluk a já se bála, že ho budu mít míň ráda než holčičku, chacha! Spoustu podobných (až tabuizovaných) témat řeší i neadoptivní rodiče...)

A s tím doktorem - anamnéza má přece pro léčbu význam a když doktor netuší že je dítě adoptované, tak se ptá, jako každého...snad by stačilo mu to předem říct?