Hmm

Byly doby, kdy v novokřesťanské euforii bych bývala, mít stejně euforického manžela, možná doma měla také nějaké adoptované děti. Dnes, vyškolena životními okolnostmi, bych se do toho už asi hned tak nehrnula. Já si nemyslím, že otázky okolí jsou až tak neomalené, spíš bych řekla, že jsou přirozené. Pro dětskou lékařku by navíc byla i docela dost důležitá biologická rodinná anamnéza. Proč by se navíc neměla ptát před dětmi? Pro ně je to nějaká neznámá záležitost, že jsou adoptované? Bude to znít možná tvrdě, ale děti adoptují většinou skutečně páry, které nemohly mít vlastní děti - čili adopce je jakýsi kompromis. Kolik adoptivních rodičů by odpadlo, kdyby mohli mít děti vlastní? To jsou prostě jen takové pragmatické otázky. Určitá přecitlivělost na všetečnost lidí svědčí spíše o jakési zvláštní potřebě neustále před ostatními obhajovat své rozhodnutí o adopci a přesvědčovat okolí za každou cenu, že je přece máte rádi stejně jako by byly vlastní. Myslím, že to není nutné. A ani není nutné pohoršovat se až tak nad zvědavostí okolí...