Přidat názor k článku Pomoc, důchodce II.

Tak nevím, přátelé, ale nejsme tak nějak všichni na stejné lodi? Jedna planeta pro mladé, staré, miminka i babky...? Myslím, že vstřícnost je lepší než pohrdání, slušnost lepší než hrubiánství a tolerance lepší než arogance, nicméně zároveň máme každý právo na svou intimní zónu, kterou si udržujeme určitý odstup od ostatních lidí. Stáří má svá specifika, stejně jako ostatní etapy lidského života. A staří lidé také patří do naší společnosti, byť se stále více orientujeme na výkonné mládí, takže nakonec shledáváme nepoužitelnými i lidi kolem čtyřicítky. Tento vývoj pokládám na nešťastný, stavící nepřekonatelné zdi mezi jednotlivé generace a činící z jednoho každého z nás osamělé solitéry - jakoby poskytovat si navzájem pomocnou ruku bylo něco, co je nutné pokládat za opravdu "out". Projevy nedostatečného společenského odstupu u starých lidí mohou být prostě jen důsledkem úpadku kognitivních funkcí - a zdá se, že mohou potkat i naše rodné babičky a dědečky, které máme rádi.Ovšem ostatní staří lidé jsou nejspíše také něčími babičkami a dědečky a jak by se líbilo vnukům, že se právě k jejich prarodičům někdo přezíravě chová jen proto, že už jsou třeba staří a bohužel také značně dementní? A co je vůbec nejhorší - že nás osobně to, zdá se, pravděpodobně za nějaké to desetiletí postihne taky. Proto bych se přimlouvala za určitou shovívavost a vřelost, pokud to jde. Vřelé vztahy s ostatními jsou, myslím, dobré pro duši.