Pomoc, důchodce II.

Začnu trošku zeširoka. Mám holčičku, takže se mě samozřejmě týkalo rozhodnutí píchat náušničky nebo ne? Já sama jsem měla náušnice od malička. Jenže na základní škole jsem hodně sportovala a náušnice mi docela vadily, navíc jsem s nimi i nerada spala. Takže můj všední den vypadal asi takto : ráno nandat náušnice, jít do školy, po škole na trénink a náušnice sundat, po tréninku zase nandat a večer před spaním pro změnu sundat. Vlastně jsem celý den jen sundavala a nandavala náušnice. Bylo mi 9 nebo 10 let, když jsem se vzepřela a náušnice jsem přestala nosit. Moje matka sice "protestovala", ale nakonec ustoupila. Levá dírka zarostla více méně bez problémů, pravá mě trápila asi rok a v podstatě ani úplně nezarostla. Situace se změnila v prvním ročníku na vysoké, nosily se obrovské kruhy, které jsem samozřejmě musela mít taky (krom toho na sport už nezbýval čas). Jenže jsem docela "bolestínek" a měla jsem strach. Takže jsem se hrozně, ale doopravdy příšerně opila a dírky mi propíchla spolubydlící z koleje. Ta měla i kroužek v pupíku, když jsem ho v tom podnapilém stavu viděla, prohlásila jsem Jé, to chci taky. Ráno jsem se probrala s obrovskými kruhy v uších a malým kroužkem v pupíku. Měla jsem víc štěstí než rozumu. Ačkoli se nepíchalo zrovna ve sterilním prostředí, vše proběhlo úplně bez problémů (žádné zanícení, hnisání nebo něco podobného). Časem jsem velké kruhy zaměnila za menší a decentní a kroužek v pupíku za "činku" s kamínky.

Jestli nechat propíchnout uši Katce jsem docela váhala. Je to docela aktivní dítě, takže předpokládám, že se na ZŠ taky bude nějakému sportu věnovat (prozatím jí manžel učí basket). Nechtěla jsem, aby jí náušnice překážely tak jako mě. Na druhou stranu - co když bude "srabík" po mě, nechtěla jsem, aby si nechávala uši propíchnout tak jako já (úplně opilá, ne zrovna v hygienických podmínkách). Nakonec jsem uši píchnout nenechala s tím, že bude nejlepší, když si Katka rozhodne o náušnicích sama, až bude větší. Od pediatričky jsem se dozvěděla, že jí uši může před vpichem "naledovat" nebo můžeme zajít do kosmetického salonu, kde jí uši umrtví znecitlivujícím gelem. Celou věc se mnou probrala, upozornila mě i na to, že hodně maminek, které také chtějí, aby si o tom jejich dcery rozhodly samy, přijdou na propíchnutí, jakmile holčičky nastoupí do školek, kde většina z nich náušničky má.

Nechala jsem tomu volný průběh. Katka nastoupila do školky, většina holčiček tam náušničky má, ale rozhodně není jediná bez nich, do jejího oddělení chodí i dva chlapečci, kteří mají v jednom oušku náušnici. Kačka zatím žádný zájem o náušnice nejeví, takže to nechávám být.

Ale teď k tomu, co se včera stalo. Jeli jsme nakupovat. Manžel potřeboval nové košile a Káťa boty. Rozdělili jsme se s tím, že manžel za námi pak přijde. V obchodě si nás vyhlídla starší paní, my si zase vyhlédly nové boty. Paní k nám přišla a říká Ty si ale hezounká, jak se jmenuješ? Kolik ti je? Otázky se jen sypaly. Musím přiznat, že tyhle situace nemám ráda. S cizími lidmi, kteří mě na ulici jen tak osloví se prostě nebavím (to se netýká situace, když se mě někdo zeptá, jestli nevím, kde je ta a ta ulice, kolik je hodin apod.). Katku se snažíme vést k určité opatrnosti, takže ví, že se nemá s nikým cizím bavit a nic si od cizích lidí brát. V dnešní době nám to jednoduše připadá bezpečnější. Samozřejmě jsem si nemyslela, že nás ta stará paní bude ohrožovat na životě. Paní jsem odpověděla Nezlobte se, ale pospícháme a vedla jsem Katku k nejbližšímu gauči, aby si boty vyzkoušela. Paní to ale nevzdala a šla s námi a znova Jak se jmenuješ? Tak jsem to vzdala já a kývla jsem Kačku, že může odpovědět.

Katka : Kačenka a je mi takhle (ukázala na prstech)

Paní : A jsi holčička nebo chlapeček?

Tenhle dotaz mi přepadal úplně mimo. Když pominu, že jí Katka asi 2 vteřiny před tím řekla, že je Kačenka, tak na sobě měla růžovou mikinu s obrázkem Minnie, na hlavě dva culíky a sponky s motýlky. Každý by na první pohled poznal, že je holka. Ani Kačka tuhle otázku nějak nechápala, takže jen pípla holčička.

Paní : Vážně jsi holčička? (mezitím přišel manžel)

Já : Samozřejmě je to holka. Běž se projít (říkám Katce, nandala jsme jí boty). Kačka se v botách rozběhla k zrcadlu. Já se mezitím postavila, takže mi byla vidět náušnice v pupíku.

Paní : Ale nemá náušničky.

Já : Nemá, když je bude chtít, nechám jí je píchnout.

Paní : Sama máte propíchnutý kde co a holce ani nepíchnete uši, že se nestydíte. Moje vnučka má náušnice tak jako každá holčička.

Já : Každá holčička náušnice nemá, kromě toho, když je bude chtít, nechám jí je píchnout. (popravdě paní mě už docela naštvala, chtěla co nejrychleji koupit boty a zmizet)

Paní : To jste měla udělat už když byla miminko. Přece holčičky mají náušnice.. (chtěla pokračovat, ale to už vytočila i manžela)

Manžel : I někteří kluci mají náušnice a co? Vy je taky nemáte a neptáme se Vás, jestli jste babička nebo dědeček.

Paní pak na nás volala Co z tý holky vyroste, když má takový rodiče a odešla.

My v klidu zaplatili a taky odešli.

Rozhodně nechci, aby článek vyzněl jako nějaká nenávist vůči důchodcům (taky jednou budu stará). Jen jsem se vytočila a chci si trošku vylít srdíčko :)