Přidat názor k článku Jak se rodí s čerty

Kačulko a Hanko, moc moc vám děkuji, že píšete svoje zkušenosti. Sice ještě těhotná nejsem,ale už teď šílím a to jsem jinak kliďas. Takže jsem zvědavá, jaké myšlenky mnou budou probíhat, až těhotná budu. V prvním těhu jsem si říkala-když bude nejhůř, je tu ten epidurál...jenže ten nezabral (nebo ho špatně píchli). Takže už ani v tomto nemám jistotu a zadní vrátka :-(
Strašně mě po porodu bylo líto, když náš drobek měl hlavu jak ufounek, vzadu velmi protáhlou nahoru kvůli dlouhé době v porodních cestách. Měla jsem strach,že mu to snad i zůstane,ale vše se spravilo. Jinak mě v průběhu porodu píchli tolikrát oxytocin,že to snad nebylo možné.To pak způsobilo hrozné poporodní stavy. Hormony mě lítali,jak kdybych měla menopauzu - šílené vedro, hrozná nálada a pak zima a chuť to vše skončit. Nemohla jsem ani mít malýho u sebe přes noc...popravdě bylo mi to jedno. Dnes toho všeho lituji. Chtěla bych mít krásné vzpomínky,ale nemám. Jen se mi vždy hrnou slzy do očí a stále to nemůžu nějak dostat ze sebe ven. Tehdy mě manžel začat hledat psychologa, už tušil jsem mimo, ale nějak se to během 4 měsíců upravilo.
Ach jo, zase se tu vykecávám. Každopádně vám strááášně moc děkuji za podporu, docela to pomáhá ;-)
Říkám si, teď sis zažila to hrozné a příště bude to pěkné....snad.
Katka