to je jako u nás, co já si vyslechla o šátku hrůz, že mu zničím páteř, co moje páteř, jestli se neudusí... když jako miminečko v kočáře pořád plakal (občas jsem to zkusila), tak jsem okolo "lavičkových odbornic" projížděla tryskem, kdyby se náhodou chtěly ptát, jestli nemá hlad; dneska dopravní prostředky střídáme a na otázky jestli už spí líp (od známých) odpovídám po pravdě a s klidem, že jak kdy a že ho nutit ani uřvávat nehodlám, že to prostě přijde samo. Máme úžasnou mudr, která mi prozraila, že jí se syn budil na kojení do 2 let, takže co řešit?