Přidat názor k článku 10 nejčastějších (a nejhloupějších) otázek, na které se lidé ptají rodičů dvojčat

Před pár dny byl zde na hlavní stránce velmi podobný článek o otázkách kolem adopce. Autorka psala o těchto otázkách:

"Tak tady je máte - tři otázky, které adoptivní rodiče vždycky uvedou do rozpaků:


1. Jak jste se dokázali vyrovnat s biologickou bezdětností? (To bych fakt nedokázala....)

2. A nebojíte se genů? (Kdo tak snadno opustí dítě? To dělají jen alkoholici, narkomani,....)

3. A máte je rádi stejně jako vlastní? (Přece jen to nejsou vaše geny....)"


nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že se autorka tohoto článku se inspirovala právě zde.
Každý se jistě setkává s nějakými dotazy, neoznačovala bych je vždy všechny za hloupé. Ve většině případů jsou nešikovné. Ale to přece nevadí. Jsme jenom lidé, křehcí, slabí a chybující.

Mám sedm vlastních dětí ve věku 18, 17, 15 a půl, 14, 13, 7 a 2 a půl roku. Otázky, se kterými se nejvíc setkávám já jsou tyto:


1) To jsou všechny vaše nebo z DD? (Několikrát musím odpovědět ano. Většinou mi lidé nevěří.)
2) Ježíšikriste! No, to bych se oběsila - skočila z okna. (Odpovídám že by to dotyčný/ná také zvládl/a.)
3) Jak to zvládáte? (Já na tuto otázku standardně odpovídám se zářivým úsměvem: VÝBORNĚ!))))
4) To jistě lehce rodíte! ( Vůbec ne, bylo to mnohdy velmi, velmi těžké.)
5) Jak to uživíte? ( Slovo "to" když se jedná o děti nesnáším zase já. Odpovídám, že zvládáme.)
6) Jé, tři kluci a čtyři holky, to je škoda, to by mohl být aspoň ještě jeden kluk, aby byli do páru! (Neodpovídám. Usmívám se.)

Na mnoho otázek a poznámek reaguji s úsměvem a za ty roky mě už přestaly rozčilovat. Na některé otázky neodpovídám vůbec.

Přeji všem hodně tolerance a ohledu k sobě navzájem.