Já to mám s touhle otázkou tak nějak protikladně. Jsem se synkem sama, pracuju od jeho devíti měsíců, živím jeho, sebe, byt, auto a kočku a snažím se zvládnout plný úvazek v poloviční době (pracuju z většiny z domova). Když se mě známé ptají, jak to zvládám (cituji: já bych to určitě nezvládla), štve mě, že ze mě tak trochu dělají růžovýho slona a cítím, že nejsem jedna z nich, že k nim nepatřím... ale na druhou stranu, dělá mi dobře to ocenění, že je to fakt dřina. který bych třeba ráda slyšela od svý rodiny, a neslyším.
a ještě bych do seznamu přiřadila "blbou" otázku na pracující matky malých dětí: a proč jste šla tak brzo do práce? (totéž, co je komu do toho. a v jiných zemích by ta otázka byla nesmyslná).
Předchozí