Nemůzu si pomoct.
Musím na článek reagovat. Jestli je myšlený pro zasmání, maminka dvojčátek popisuje seznam otázek, které ji kladou všichni, se kterými se setká na ulici, tak je to ok.
Ale proč by to měla řešit? Pokud se nechce bavit, ať se nebaví a na otázky neodpovídá. Já mám italské příjmení a pokaždé, když někde uvádím jméno, všichni zpozorní. Ptají se, jestli je manžel Ital. POkaždé odpovídám že není. A nejsem naštvaná na tazatele. Protože jeho zájem chápu, mám italské přece opravdu příjmení.
Každý, s kým se dám do řeči, se ptá, jestli mám v kočárku dvě holčičky, ano mám. Jak se jmenují atd.
Prostě když mám náladu, bavím se, když nemám, řeknu, že spěchám.
Je jasné, že maminky dvojčat prostě čelí otázkám na dvojčata. Možná jsou některé otázky monotónní a někdy i možná zasahující do soukromí. Ach jo. No a co? Tak je to snad leckdy jindy a nemusím být matkou dvojčat, ale třeba dcerou nevidomé matky anebo sestrou nevidomého bratra s vodícím psem. TAky ho cestou do práce deset lidí vyzpovídá, jak má starého pejska a jak se jmenuje. A i když třeba nemá náladu, tak většinou slušně odpovídá. A nepamatuju si, že by si někdy stěžoval anebo psal články o seznamu opakujících se otázek kladených slepci a psovi. Howgh!
Předchozí