Přidat názor k článku Všude dobře, doma nejlépe (aspoň pro mě)

Jak už jsem psala výš, o porodu doma jsem uvažovala u svojí dcerky, byla jsem prvorodička a z předporodních kursů s PA a diskusí na netu jsem byla naprosto sebejistá a v pohodě. PA, s kterou jsem se předběžně domlouvala, na každý můj dotaz "co když" odpovídala "a proč by mělo", tak jsem byla přesvědčená, že porod je prostě sranda, kterou komplikují doktoři, aby si urychlili práci. Nakonec jsem rodila v porodnici, kde jsem byla spokojená, děti nám tam nikdo nebral a všichni byli vstřícní, nic nebyl problém. Říkala jsem si, že třeba podruhé do toho šlápnu. Ale čím víc potkávám maminek, tím víc mi to pripadá jako hazard - uz jsem potkala dvě, které měly naprosto bezproblemové těhotenství, chodily na pravidelné kontroly atd. a až když bylo díte hlavou venku, zjistilo se, že má kolem krku pupečni šňůru. Jedno z těch děti je vážně tělesně postižené, druhé je zatím malinké, tak se rozsah poškození přesně neví, ale zaplať pánbůh to vypadá, že to bude jakž takž v pohodě. Ten druhý zmiňovaný porod (kluk) probíhal tak, že když byl kluk napůl venku a škrtil se, tak se ho podařilo zatlačit zpátky (neptejte se jak - to vím fakt jen zprostředkovaně) a vzali ho ven císařským řezem. A pak se řešily dost jiné věci, než jestli se dá prohřát nebo ne... Problém vypuknul náhle přímo při porodu a musel se okamžitě řešit, jinak by to špatně dopadlo s oběma. MOžná si tu někdo chystá argument, že pokud je matka v klidu a pohodě, nic takového se nestane. Za sebe ale říkám, že po setkání s několika takovýmihle případy se k domácímu porodu neodhodlám... Všem, kdo se doma rodit rozhodnou, držím palce. Vy ale držte palce mě příště zase v porodnici