No tak já na tomto místě musím napsat, že by se na mne
dalo pohlížet jako na rodičku, která chce rodit doma přes mrtvoly, protože moje hlavní hrůza z celého porodu byla ne, že se něco zvrtne a já si to budu vyčítat, ale že to nepůjde hladce, stav bude mluvit pro odjezd do porodnice, a tam si na mně
a) zgustnou
("Ano ano, to jsou ty hazardérky, co chtějí rodit doma a když něco nevyjde tak ještě rády poběží k doktorům, aby jim zachránili život a dítě! Proč jste jí to, tatínku, nezakázal?! Nebo vám je to snad jedno, jak to mohlo skončit?! Tak a odteď paní laskavě žádný blbinky a poslouchat, co řekneme, lehnout, nohy nahoru a tlačit RAZ, DVA TŘI... ! " b) v překotné snaze všechno zachránit (i když půjde jen o nepostupující porod, při kterém se ale dítěti daří stále dobře nebo se po bezproblémovém porodu neodlučuje placenta) na mne použijí všechny stroje a přístroje, rozkuchají mě jak makrelu a dítě bude kvůli podaným dryákům měsíc na JIPce.
(a za
c) bude to tam hnusný a budu tam mít depky
)
Nechci tím nasazovat na lékaře a taky, netvrdím, že se mi to stalo, ale takové byly moje obavy a paniky. "Jen, proboha, ať nemusím do porodnice." Kdyby porodní asistentka rozpoznala, že se něco blíží něco vážného, a to bych asi také vycítila sama, tak by se prostě jelo. Ale stejně jsem ráda, že se nejelo.
Je zvláštní, že v průběhu porodu mě tato myšlenka nenapadla ani jednou, a sice už jsem toho měla jednu chvíli plný kecky, ale vůbec mi nepřišlo na mysl, že by mi to kdokoliv byl schopnej nějak ulehčit.
Porod za 2 hodiny je teda můj sen
, Bell ještě jednou gratuluju a chválím článek.