Přidat názor k článku Všude dobře, doma nejlépe (aspoň pro mě)

No tak já na tomto místě musím napsat, že by se na mne dalo pohlížet jako na rodičku, která chce rodit doma přes mrtvoly, protože moje hlavní hrůza z celého porodu byla ne, že se něco zvrtne a já si to budu vyčítat, ale že to nepůjde hladce, stav bude mluvit pro odjezd do porodnice, a tam si na mně
a) zgustnou ("Ano ano, to jsou ty hazardérky, co chtějí rodit doma a když něco nevyjde tak ještě rády poběží k doktorům, aby jim zachránili život a dítě! Proč jste jí to, tatínku, nezakázal?! Nebo vám je to snad jedno, jak to mohlo skončit?! Tak a odteď paní laskavě žádný blbinky a poslouchat, co řekneme, lehnout, nohy nahoru a tlačit RAZ, DVA TŘI... ! "

b) v překotné snaze všechno zachránit (i když půjde jen o nepostupující porod, při kterém se ale dítěti daří stále dobře nebo se po bezproblémovém porodu neodlučuje placenta) na mne použijí všechny stroje a přístroje, rozkuchají mě jak makrelu a dítě bude kvůli podaným dryákům měsíc na JIPce.

(a za c) bude to tam hnusný a budu tam mít depky )

Nechci tím nasazovat na lékaře a taky, netvrdím, že se mi to stalo, ale takové byly moje obavy a paniky. "Jen, proboha, ať nemusím do porodnice." Kdyby porodní asistentka rozpoznala, že se něco blíží něco vážného, a to bych asi také vycítila sama, tak by se prostě jelo. Ale stejně jsem ráda, že se nejelo.

Je zvláštní, že v průběhu porodu mě tato myšlenka nenapadla ani jednou, a sice už jsem toho měla jednu chvíli plný kecky, ale vůbec mi nepřišlo na mysl, že by mi to kdokoliv byl schopnej nějak ulehčit.

Porod za 2 hodiny je teda můj sen , Bell ještě jednou gratuluju a chválím článek.