Přidat názor k článku Malí pasažéři - 1. díl

Mám děti už odrostlé, ale přesto jsem stačila zkušenosti se sedačkami nasbírat. Začínali jsme s klasickou přední -- jiná tehdy nebyla. Její výhody zná každý, ale jednou se mi stalo, že si syn nějakým způsobem uvolnil nožičku z "držáku" a pochopitelně mi ji vrazil do předního kola. Byla z toho nehoda, kterou jsem nejvíc odnesla já, potom kolo a nakonec Marek -- neštěstí jsem ho při pádu dokázala ochránit. To se ještě nevyráběly ani dětské přilby a byla to opravdu nepříjemná zkušenost. Ještě dnes mě mrazí při představě, co se mohlo stát!
Proto jsme okamžitě, co se v devadesátých letech otevřel trh, sáhli po zadní sedačce (a přilbě pochopitelně!)S ní jsme projeli spoustu krásných kilometrů po silnici i v terénu. I v tomto případě jednou došlo k nehodě -- na svahu se pod mužovým kolem sesul okraj lesní cesty a oba spadli. Synkovi se v kokonu sedačky nestalo vůbec nic a po pravdě to pokládal za příjemné zpestření výletu. Po těchto zkušenostech bych vždy preferovala zadní sedačku. V diskuzi k předcházejícímu článku zazněl i návrh požít zpětné zrcátko. To mi připadá ideální, protože se tak dá kontrolovat nejen dítko, ale i situace na silnici (předjíždějící auta).