Áňo, píšeš, že profesionální pěstounská péče deprivaci napravit nemůže, pokud tam nevznikne hluboký vztah mezi pěstounem a dítětem, ale může tento vztah vzniknout tehdy, když by bylo třeba v klasické PP, adopci a to dítě by prostě NECHTĚLO mít tenhle vztah (rodič - dítě) s kýmkoliv jiným než s tím, kde už tu vazbu má? Ten profesionální pěstoun by se k němu nemusel a neměl chovat jak k cizímu, ale neměl by mít ty požadavky nahrazovat mu např. jeho rodinu, dát mu vše potřebné, péči, zázemí, provázet ho vším možným, ukázat mu hranice, já nevím co ještě, to co je v naprosto normální v běžné i pěstounské rodině, ten vztah tam určitě vznikne, ale měl by být asi trochu jiný. Taky si nemyslím, že to neznamená, že dítě bude stále přecházet od jedněch pěstounů k jiným, proč? A budoucnost a perspektiva by mohla být jasnější (třeba se vrátí do původní rodiny, pokud by to bylo možné, třeba k někomu ze širší rodiny, třeba už v té rodině zůstane dlouhodobě, třeba je tak velké, že se osamostatní...) než komplikované soužití v jiné rodině,kterou odmítá, tam to dítě prostě trpí víc, možná i tohle je jeden z důvodů, proč se PP nezdaří. Možná si nerozumíme, já profesionální pěstounskou péči nechci upřednostnit před klasickou PP, ale nechci jí odsuzovat, pro určité procento dětí je asi lepší tohle "neutrální" prostředí. Tohle přece platí i při pobytu v DD, když je dítě, hlavně větší, odebrané z rodiny, musí napřed "citově vyprahnout", otupit, smířit se se ztrátou těch původních blízkých lidí a pak je teprve schopné citově se navázat na nové rodiče. A někdy je ta citová deprivace tak těžká, že má celoživotní následky.
Předchozí