Oči - tak prázdné a pusté!

Jak to bylo u nás.

Zvoní mobil, neznámé číslo - ….máme pro Vás holčičku. Domlouváme se na zítra, jedeme na NRP a budeme vědět víc. Nadšeně to oznamuji manželovi, jedeme domů, cestou koupíme zmrzlinu a už se těšíme, jak novinu řekneme dětem - dvěma vlastním.

Úterý - telefon.

Středa - návštěva NRP, ukázali nám fotku holčičky - holčičky bez výrazu, s tak pustým a prázdným pohledem, až mě zamrazilo. Dozvěděli jsme se bližší informace.

Pátek - jedeme se konečně seznámit do DD.

Přijíždíme do DD, jedeme celá rodina, je to velká událost. V Domově nás oťukávají, povídají nám o malé, jsou jí 4 roky - je silně negativistická, citově deprimovaná, mírně opožděná, atd…

Tak už se jdeme konečně podívat na Klárku. Jdeme ke všem dětem v oddělení a nemáme se hlásit ke konkrétnímu dítěti, jen tak ji okouknout. Okukujeme. Všechny děti netrpělivě čekají co bude. Už to vědí, ani jim to nikdo nemusí říkat - pro někoho si přijela maminka. Domlouvám se s paní ředitelkou a bereme si Klárku na procházku do cukrárny. Moc nemluví - neumí to. V cukrárně všechno snědla a džus vypila takovou rychlostí, snad při tom ani nepolykala. Dostala od nás malý dárek - tři čokoládová vajíčka s překvapením. Jedno snědla a hračku si schovala. Ostatní vajíčka jsme strčili do kapsičky u bundy, aby jí nebolelo bříško a jdeme zpět do Domova. Klárka se nás drží jako klíště za ruku, jinak moc nereaguje. Domlouváme se s paní ředitelkou, že až vyřídíme vše potřebné, Klárku si odvezeme domů. Ještě nakouknu do okna a vidím, jak Klárka sedí u stolu a baští zbývající dvě vajíčka, musí rychle, za chvíli přijdou děti z vycházky a jí by nic nezbylo.

Tak už je tady den D - jedeme pro Klárku! Už na nás čeká, prý se nemohla dočkat. Dostala velký pytlík s bonbóny pro děti, aby se s nimi rozloučila a jeden pro ní. Jedeme domů, autem - pro Klárku na dlouho nezapomenutelný zážitek.

Cestou domů zastavujeme v hypermarketu, holčička ani nedutá, jenom kouká. Všechno je nové, velké, jiné.

Doma za mnou chodí a oslovuje mě teto, teta je i manžel. Po pár dnech říkáme Klárce, když budeš chtít můžeš nám říkat maminko a tatínku - v obličeji se objevuje úsměv, první.

A pak nastává první období - divení - téměř nic nezná - diví se, že vařím, uklízím, chodíme nakupovat. Nakukuje do hrnců - stále opakuji nesmíš chodit k hrncům jsou horké, před vysavačem utíká a schovává se za postel.

Je to takové dítě z jiné planety, tak teď už vím: mimozemšťané existují a je jich hodně, vyrůstají v Dětských domovech.

Jdeme nakoupit a cizí pán Klárku oslovuje a povídá jí, jak je pěkná holčička, Klárka se ho chytí za ruku a klidně by s ním odešla. Pán je celý vyjukaný a kouká na mě tázavě, ještě nikdy nezažil takovou reakci. No radši to vysvětluji, máme ji doma tři týdny, Klárka vyrostla v DD, prostě reaguje jinak, než děti z rodiny. Pán odchází zjevně otřesen. A já holčičce vysvětluji, že je to cizí člověk a že s ním nemůže mluvit, natož se ho chytat za ruku. Klárka na mě nechápavě kouká - vždyť, za kousek lásky by šla, až na kraj světa.

Klárka prochází všemi dětskými poznávacími obdobími - ochutnává věci, neumí je správně používat, tak je ničí, trhá listy v knížce, rozbíjí hračky, v bazénu prokousala všechny gumové nafukovačky. Chce to pevné nervy a trpělivost - prý to přejde, musíme ji mít stále na očích, jinak někde něco vyvede.

Období - a proč - maminko a proč…., odpovím…..a proč…..odpovím …….a proč….stále dokola a dokola. Tak takhle ne. Musím ty otázky otáčet, aby začala taky přemýšlet. A proč máš kalhoty, proč si myslíš Klárko, že mám kalhoty? Udiveně kouká, neví co odpovědět, tak se k tomu postupně dostáváme.

Holčička nedá dohromady ani holou větu, slova, co už umí, jsou v drtivé většině naučená špatně. Říkám tomu řeč džungle - co slyšela to se naučila, nikdo ji neopravil, nenavedl na správné vyslovování. Koukáme do knížek a čteme si básničky, to ji baví, tak si vybereme jednoduchou říkanku - trvá to tři měsíce, než se ji Klárka naučí, ale díky Bohu, je to velký úspěch!

Jsme u tchýně a vaříme oběd a Klárka najednou spustí - maminko a vy jste si mě vybrali? Ano, Klárko, vybrali jsme si tě. A proč jste si mě vybrali a ne Andreu nebo Vašíka? Protože jsme chtěli jenom tebe, ty ses nám líbila. Hm. A zase si odběhne hrát. Opakujeme to stále dokola, nemůže se toho nabažit. Kouknu na tchýni, jak si utírá slzu a rychle odchází pryč.

Prokousáváme se krok za krokem všemi nesnázemi, ale je vidět obrovský pokrok. Měsíc od měsíce se Klárka mění a z povadlého poupátka se pomaloučku rozvíjí v nádhernou růžičku.

Je to už víc než rok, co jsme si dovezli takové malé vyjukané dítě. Dnes je z ní malá slečna, upovídaná a rozesmátá. Když pro ni přijdu do školky, běží a volá - mně se tak stýskalo, já tě mám ráda, maminko. Než půjde spát, větičku - víš, že tě mám ráda, maminko, uslyším ještě několikrát.

A jestli se bojíme genů nebo puberty - věříme v setbu a žeň. Co zaseješ, to sklidíš.

Věříme v živého Boha, ale na dobrý skutky nehrajeme, neboť milostí jsme spaseni.

Viděli jsme tu neuvěřitelnou citovou deprivaci a rozhodli jsme se jednomu dítěti dát šanci vyrůst v rodině. To, jak jednou naloží se svým vlastním životem, je jen na ní. Ale jedno vím, má šanci prožít normální plnohodnotný život, teď už tu šanci má!