Přidat názor k článku Jsem tvoje stáří... Pozvi mne dál.

Milá Monty a všechny ostatní třicátnice, hlavu vzhůru!
Taky jsem si připadala, že po třicítce už nic nebude jako dřív, bohužel mi k tomu dopomohlo několik lidiček z okolí.
Nejsilnější zážitky, vybrané z období cca půl roku před třicítkou:
1) Potkala jsem náhodně paní, kterou znám od vidění a vím pouze že je v penzi a má nejméně tři vnoučata a bavili jsme se o jedné akci, která nedávno proběhla a ona pravila: No já myslela, že to jen pro mladší, jinak (tj. kdyby věděla, že tam budu já) bych šla taky.
2) Návštěva kadeřnice, mé spolužačky ze základky, která - pozor důležité- je o den starší než já a mnohokrát jsme to spolu slavily. "Tak co chceš, barvu? A už ti to šediví?" (Vyčetla jsem jí asi za půl roku na srazu, že jsem se chtěla utopit, a ona, postižená povoláním, na mě koukala jako na blázna - prý "víš kolik třicátníků je šedivejch?")
A nakonec mě dorazila moje milovaná babička, které bylo v té době 94 a už trochu zapomínala. "A kolik, že ti je?
30? No to ti to taky dost uteklo. A kolipak je mně? 94? No to ty se ani nedožiješ."
No a nakonec třicítka přešla, konec světa nenastal a slunce svítí dál, pokud zrovna neprší, takže to je důkaz, že s trochou štěstí se to přežít dá!