Můj třídní ze střední školy byl v době svého nástupu do funkce o dva roky mladší než já. Slavní čeští básníci Karel Hynek Mácha a Jiří Wolker byli v mém věku dávno mrtví.
Nelze se proto divit, že mne letošní třicítka uvrhla do obstojné deprese. Pane Bože, jsem stará! Už mne na ulici nezastavují dvanáctiletí kluci a nežádají mne o cigáro! V obchodě mne oslovují "mladá paní", což je podle mého názoru neklamnou známkou tělesné sešlosti. Mladým holkám se přece říká slečno. Kluci kolem dvaceti mi vykají! V tramvaji se kymácím na klandru zmítaná hrůzou, že co chvíli vyskočí puberťák a pokusí se mne pustit sednout. Strašná situace.
Kolem pětadvaceti jsem měla jakýsi nejasný dojem, že je to napořád. Že mi prostě už nikdy víc nebude, čas se zastaví, přibývat bude toliko dílů argentinských telenovel, nikoli však vrásek na mé tváři. Mentálně mi nikdy nebylo víc než patnáct, proto jsem logicky očekávala, že s fyzickým věkem to bude obdobné.
Mýlit se je lidské a proto mi v létě bude třicet. Starší kamarádky mne uklidňují, že za deset let to bude daleko horší, stejně staré přikyvují a mladší nic nechápou, protože "třicet je normální věk". Být mi o pět, deset let míň, říkám svým starším kamarádkám totéž.
Nicméně, jakkoli hrůzné je pomyšlení na tu zubící se břichatou trojku v cifře, označující můj reálný věk, stále se mi nějak nedaří chovat se adekvátně svému pokročilému stáří. Při procházce s kočárkem se snažím úzkostlivě vyhýbat dětským hřištím přeplněným maminkami, neboť jsem zde vždy trochu za exota. Nedávno se mi nepovedlo včas odbočit a synek z kočárku zahlédl krásné, uzavřené dětské hřiště s pískovištěm a začal se dožadovat jeho návštěvy. Hřiště bylo plné. První faux pas jsem způsobila okamžitě, neboť nedokážu zároveň tlačit náš těžce manipulovatelný, neodpružený kočár plný zmítajícího se dítěte a současně zavřít vrátka. Popojela jsem kousek, vyprostila dítě ze řemínků, ale mezitím už se k vrátkům nasupeně řítila maminka, která zřejmě podobným problémem nikdy netrpěla. V ten moment se na mne upřely zraky nejméně dvaceti přítomných dam a já z jejich očí mohla číst jako ze slabikáře:
"No to je teda kousek. Jéžiš, co to má na sobě?"
"Takhle špinavej kočárek jsem už dlouho neviděla... fuj!"
"Co ty VLASY?"
apod.
Ano, uvědomila jsem si, že sem nepatřím. Černé, patřičně vytahané tričko s obrázkem skupiny KORN vpředu a výpisem zastávek jejich posledního turné na zádi, doplněné sepranými džíny a rozšlapanými teniskami jsem měla na sobě jediná. Rovněž tak vlasy po zadek, očividně nepoznamenané zásahem kadeřníka. Jediná jsem neměla na obličeji ani jinde žádné šminky. Zlata jsem na sobě měla také dost málo - vyjma snubního prstýnku z bílé odrůdy tohoto kovu ani gram. Z jedné kapsy mi čouhal velký klíč od bytu a ze druhé krabička cigaret. V kočárku jsem neměla ledabyle pohozený výtisk ženského časopisu a co horšího, ani jednu lopatičku, o bábovičkách nemluvě.
Moje dítě se usadilo přímo doprostřed rozlámaných kříd na pomalovaný beton. Nevykřikla jsem "Probůh, kdo to bude prát!" a neodvlekla jej jako jedna maminka před námi. Sedla jsem si tam s ním a na zelenou tabuli automaticky namalovala první věc, která mne napadla - list rostliny jménem Cannabis indica. Pak jsem vzala mobil a zavolala kamarádovi, který nás měl původně vyzvednout doma "hele, sedíme na takovým hřišti, je to kousek od tý hospody, co jsme byli, tak dopij pivo a stav se tady".
V tu chvíli jsem pochopila celou tragiku osudu. Jsem stará, ale neumím být dospělá. Nedovedu si představit, jak dlouho bych se musela mlátit gumovou palicí do hlavy, abych se dobrovolně proměnila v normální maminku na pískovišti. Zřejmě by to trvalo léta. Dožiju jako mastodont, jako hippík, co zapomněl vymřít. Nikdy se nepřevléknu do kostýmu a nenazuju lodičky, nikdy nebudu chodit do práce v kanceláři ani nikde jinde, nebudu navštěvovat ani butiky s módními hadry, ani kadeřníky a kosmetičky. A zatímco ve dvaceti by nade mnou každý mávl rukou, ve třiceti se stávám s konečnou platností exotickou zvěří, protože bych všechno tohle měla dělat. Měla bych vědět, s kým chodí Lucie Bílá, jaký tvar podpatků je předepsaný pro tuto sezónu a s kamarádkami si vyměňovat recepty na rychlou a levnou teplou večeři. Nedělám to, protože mne to nebaví. Nikdy nedělám nic, co mne nebaví. Nedávno jsem například zjistila, že jsem nikdy v životě nemyla záchod. Netuším, kdo to dělá v jiných rodinách, možná nějací skřítci. To, že se záchod myje, mi poprvé prozradila kamarádka, která si ode mne půjčila byt pro schůzku s milencem. Bylo mi tehdy čtyřiadvacet. Navíc mám dojem, že jsem tuhle historku už někdy v nějakém článku použila... Alzheimer je blíž, než by se mohlo zdát, běda!
Po návštěvě na dětském hřišti se mi hlavou honily nejrůznější chmurné vize, vykreslující můj budoucí život v děsivě konkrétních barvách: Pomatená stařenka, které její dospělý syn poněkolikáté vysvětluje, že nemůže jít na koncert Mňágy a Žďorp, protože ta už dvacet let nehraje. Pološílený vetchý uzlíček bloudící noční Prahou a obtěžující kolemjdoucí dotazem na padesát let zrušený rockový klub. Osoba s tváří báby Tutovky, žmoulající v bezzubých dásních cigáro a pokoušející se zapálit filtr. Bylo mi z toho těžko.
Druhého dne jsem odehnala obsedantní představy a vyrazila do ulic. S manželovou kamarádkou, s níž před lety chodil a mě je to úplně jedno, jsme hodlaly navštívit koncert Leningradských kovbojů. Fronta na lístky byla předlouhá, prostor malý, nakonec se na nás nedostalo. Nalepil se na nás lehce podroušený mládenec, neuvěřitelně ukecaný, s nímž jsme nakonec v blízkém nonstopu nakoupily flašky vína, usedly na trávník na Kampě a popíjely. Potkala jsem známého, kterému je o polovinu míň než mě a přesto se ke mně přátelsky hlásil. Ten cizí mládenec nás oslovoval "holky" a určitě ho nenapadlo, že na nás doma čekají celkem tři děti mladší tří let. Na Jiráskově mostě jsme sledovaly ohňostroj ku příležitosti vstupu do EU a hlasitě se podivovaly, proč se k nám nikdo nepřidal, když jsme zpívaly hymnu a "Hej, Slované!" V půl druhé nás vyhodili z hospody, kam jsme se přesunuli, a my se svorně bavili nad řešením problému "kterak dostat usnuvšího opilce přes dvoje schody". Domů jsem se vrátila v půl třetí ráno a bylo mi fajn.
Pochopila jsem, že dokud na světě existují lidé, kteří vás berou takového, jaký jste, a ne takového, jakým byste měli být, nemusím si dělat starosti o svou budoucí existenci. Dokud se u nás doma budou střídat kamarádi a kamarádky ve věkovém rozmezí patnáct až pětašedesát let jako apoštolové na orloji, dokud budu od svých vrstevníků dostávat esemesky "vezmi na mejdan magič", nemusím se bát, že bych pro nepochopení okolí musela dožít na uzavřeném pavilonu v Bohnicích.
Protože náš život patří jen nám, ne našemu okolí, a pokud jsme s jeho průběhem sami spokojeni, na datumu v občance zas až tolik nezáleží...
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.