Jak k tomu přijdeme

Ahoj Monty,
po přečtení tvého článku a velké části diskuse jsem se rozhodla pozvednout prapor - a to za babičky. Jak to, že my jsme podle podtextu některých příspěvků -nuceny svými dcerami či snachami k neefektivnímu pobytu na hřišti s vnoučaty? Uvědomujete si vůbec naše potíže s dechem,když lezeme na skluzavky a jezdíme s dětmi dolů, protože vzhledem k malé postavě jim nemůžeme dávat "záchranu". A co naše záda - víte Vy vůbec, co to dá práce vytvořit pěkný hrad s několika tunely a odvodňovacími příkopy - a pak přijde nějaký fracek (většinou náš vlastní) a klidně na to dílo šlápne. V babičkovském poklusu za dětmi nemáme vůbec čas "hodit oko" na okolí, natož vést jakékoliv hovory (teda já nechápu, jak to Vy, maminky, stíháte). Pokud jde o mne, to oko bych obětovala pouze v případě, že by šlo o pěkný exemplář nějakého šikovnýho mužskýho v nejlepších letech, který by pomohl jeden a půlletou vnučku na prolezce přidržet, případně dohnat pětiletého vnoučka na kole. A taky by mi mohl dávat záchranu, když bych chtěla dětem předvést výmyk (ale na to už bych potřebovala ty mužský dva, mně to nešlo ani ve škole). Ale musím se i pochlubit - za svůj velký úspěch považuji, že jsem vnučku na dětském hřišti naučila nestrkat si vajglíky, které se zhusta povalují u laviček do pusinky, ale spořádáně je odnášet do koše. Ani byste nevěřily, jak je to zábavná hra - a navíc ekologicky výchovná. Akorát o tom nesmí vědět rodiče - především hygienicky zatížený tatínek (fakt je, že jsem nepátrala po tom, kdo u dcery myje záchod - hlavně že to nejsem já).
Sečteno a podtrženo - celý život člověk někam chodí, kam ho to třeba ani netáhne a je potřeba si ve všem najít nějaké - byť fiktivní - povyražení, Ať už dechu či zubů (v horším případě) a nebo srdce, duše a mysli. A teď už musím jít za dcerou - jestlipak mám nachystaný kyblíček (ten oblíbený, červený) a dvě lopatičky a bábovičky a....
Vaše babička