Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

Milá Žlababo,
jsem moc ráda za tvůj příspěvek, aspoň vím, že v tom nejsem sama. Já mám kluky 3,5 roku od sebe, ten starší (4,5r)je abnormální citlivka, mladší (13m)zase abnormální tvrďák. Starší (téměř)neustále kvůli všemu kňučí, běžné denní pochody jsou boj - převléct se z pyžama = boj, snídaně (oběd, svačina, večeře) = boj, jít ven je boj a návrat z procházky taky :) Mladší od devíti měsíců chodí a ničeho se nebojí, všude vleze a vyleze. Odskočit si na záchod znamená sundat ho potom ze stolu nebo z knihovny. Zhruba polovinu roku trávíme v zahraničí, bez babiček a tetiček, odkázaní jen sami na sebe, tak to pak ty čokolády a sušenky opravdu "jedou". Doma zase bydlíme (prozatím) v bytě s mými rodiči, takže babička mi sice uleví, ale tento typ soužití má také své "mouchy". Starší tu sice chodí do školky, ale nejsem si příliš jistá, že mi ten stres, než ho tam ráno dovedu, stojí za ty 4 hodiny relativního klidu, kdy mám na starost jen toho mladšího.
Abych ale pořád jen nebrečela, našěstí mám senzačního muže, který si to v práci zařídil tak, že má prodlouženou polední pauzu, díky které stihnu aspoň uvařit, teď, když jsme "doma", tak chodí do a ze školky, cvičí logopedii, oba kluky uspává...no nemít jeho, tak už jsme asi vážně ve cvokhausu
Takže držím palce všem maminám, které na tom jsou podobně, chce to holt pevné nervy, trpělivost a hodně čokolády