Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

Nevím, nakolik podnětný bude můj příspěvek, ale mám potřebu také k tomu něco říct. My máme doma všechno dvakrát . Dvě děti - dva kluci (jeden 3 roky, druhý 3 měsíce), dvoupokojový byt a k tomu dvě kočičindy. Děti jsou naštěstí zdravé, takže nemusím nutně trávit čas rehabilitací (ale zase se projevuje moje deformace, takže s kluky doma přece jen cvičím...). Přesto musím přiznat, že domácnost bývá občas vzhůru nohama. Prádlo zatím žehlím, ale často to řeším tak, že přijdu s plným kočárkem prádla k rodičům a žehlím, zatím co se babička a dědečkem teší z dětiček. Kočičky jsou už staré a mají potíže s ledvinami - co z toho vyplývá si asi dovedete představit (ložní prádlo peru jednou týdně...). Vaření jsem skoro vzdala, občas teplá večeře a ve velkém vařím jen o víkendech (A propos, vaří nekterá z vás jen pro sebe? Mně to manžel hrozně vyčítá, že se odbývám, jak mu mám vysvětlit, že mi to prostě nejde?). Starší syn je naštěstí ve školce, kde dostává docela slušné obědy a mladšímu dosud stačí prso . Myčku nemáme, takže nádobí bývá někdy až do večera. Mívám dny, kdy nestíhám VŮBEC nic. Ráno nakojit, do školky, s madším k lékaři, nakojit, nakoupit, do školky, nakojit, uspat staršího...atd atd, pořád dokola, však to znáte. To se potom vrací manžel večer z práce, rozhlédne se po bytě a povídá: "Tys toho dneska moc nestihla, že?" ...a začne umývat nádobí. K tomu chci teda říct, že opravdu děkuji za takového chlapa, jak jsem již v několika příspěvcích četla, nebýt tatínků, mnohá z nás se zblázní... Já se zatím držím, jen kriticky hubnu Kdo z vás dočetl až sem, tomu děkuji, potřebovala jsem si asi vylít duši...