Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

Musím říct, že jsem se nejprve podívala pod článek, jestli jsem ho v nějakém pominutí smyslů nepsala já Já mám štěstí, že moje děti jsou zdravé, ale jinak prožívám totéž. Nestíhám psát s nejstarší dcerou úkoly, prádlo - obdobné, rozestavěný dům, takže všude plno prachu a špíny, kterou prostě nestíhám denně uklízet. Každý den se utěšuju, že za pár let nebudu vzpomínat já ani ostatní členové rodiny na ta neumytá okna a nevyprané ponožky, ale na chvíle společně strávené nad hrou nebo knížkou. Nejvíce ze všeho mě ale mrzí, že když si začnu své deprese připouštět, odnáší to hlavně děti. Jak jsi psala na konci článku - křik, používání sprostých slov atd. Vidím pak na dětech, že se stejně chovají i mezi sebou, a je mi z toho do pláče.