Přidat názor k článku Jsem tvoje stáří... Pozvi mne dál.

Jednou z nejhezčích vzpomínek na mé dětství je vzpomínka na „závody“, které jsme s tátou občas pořádali. Vždy když jsme odněkud přijeli autem, vysadil táta zbytek rodiny u domu a my dva jsme jeli (někdy jsem, sedě mu na klíně, mohla i řídit!) do garáže. Odtud jsme pak utíkali domů – on po silnici (bylo to delší) já po louce. Domů jsme doběhli s dupotem a smíchem. Máma tátovi vždycky po tom nadávala a rozčilovala se slovy: „Lítáš jak blázen! Co tomu řeknou lidi!!!“ Byla holt takovým tátovým protikladem – vzorná, rozumná, příkladná… Táta už zemřel, ale já jsem mu moc vděčná za tyhle chvíle „bláznovství“. A máma? Ta nedávno konečně pochopila, že ze mne dáma jako ona nikdy nebude a že věta „co tomu řeknou lidi!“ mě už nevytáčí, ale spíš pobaví. A tak mi sice občas „saje krev“ (velice výstižně viz výše), ale čím jsme starší tím víc si já stojím za svým a ona rezignuje. Geny holt ani klackem neumlátíš!