Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

Žlababo, naprosto Tě chápu. Já mám holky 3 a 1,5 roku. S tou mladší jsem cvičila Vojtovku do 7-mi měsíců a to jsem měla pocit že nezvládám a nestihám nic. Teď už je to jakš takš pohoda, ale spoustu věcí beru s rezervou. Snažím se taky minimalizovat žehlení,vařit na 2 dny, nebo vařit víc a dávat něco do mražáku, úklid když je čas a energie. Např. včera před obědem holky rozsypaly sušenky, na lince šílená kupa nádobí a já si šla v pohodě s nima po obědě lehnout a nechala vše jak to bylo. Musíš myslet trochu na sebe, abys to zvládla a byla jakš takš v pohodě,takže když to jen trochu jde někam vypadnout. Nebo taky dělám, že když je doma manžel, zavřu se do pokoje k žehlení (i když to minimalizuju,tak se nějaká ta kopka vytvoří), pustím si k tomu televizi a nezajímám se,co se děje a vypnu. A když hold ujedou nervy, tak si to nevyčítej, je to zcela normální a pochopitelné. Mám velkou výhodu, že manžel je ochotný, chápající a navíc pracuje ve městě, kde bydlíme a když je nějaká mimořádnost,může z práce odejít dřív,nebo později. Snaž se nezabývat se příliš tím, co nezvládáš, to potom taky chytám nerva. Dívej se na to všechno, co zvládáš a co jsi zvládla. Cvičením a věnováním se dětem děláš pro ně to, co je potřebné a ostatní věci už nejsou tak důležité. A tím že jsou kluci tak po sobě, bude mít třeba brzy výhodu, že si spolu pěkně vyhrají a budou mít k sobě blíž. Já mám zcela jasno v tom, jestli mít děti třeba se sedmiletým odstupem jen proto, že bych to třeba líp zvládala, nebo tuhle adrenalinovou záležitost.
A taky je dobré vědět, že je nás víc, co jsme na tom tom podobně :o)
Drž se!