Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

Mluvíš mi z duše. Nestrašnější na tom je ta bezmoc - že když se chci objednat k doktorovi, nebo když nedejbože potřebuju jednou za uherský rok zajet na schůzku, ze které kouká přivýdělek (doma, tedy po nocích), musím hezky poprosit, aby se mi někdo postaral o děti. Ale zase je pravda, že to jaro a rozkvetlé louky to částečně vyrovnávají. Než se kluci narodili, fakt jsem pár let koukala na svět jen přes monitor počítače. A teď, když sluníčko vyleze, prostě nechám doma bordel a jdeme ven dobíjet baterky. A člověk je vděčný za maličkosti - že si darebáci budou stavět bunkr z větví a mě nechají deset minut sedět na pařezu.