Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

Milá Žlababo ,
po přečtení tvého článku jsem se musela sama před sebou zastydět. Máš to o tolik těžší než já, a přesto i já každý podvečer(vidím to tak od 17.00hod) mívám živé sny o tom jak se ukládám do postele, přikrývám se a konečně spím. Mám dvouletou dceru a jsem v šestém měsíci těhotenství. To druhé těhotenství je vskutku neplánované, a tak mi docela dlouho trvalo než jsem si na fakt, že budeme doma 4 ( tedy bude nás vlastně 7- máme ještě tři kočky) zvykla. Vždy jsem vlastně podvědomě chtěla jen jedno dítě, protože jsem měla pocit, že jedině tak můžu svému dítěti dopřát jen to nejlepší,a tím jsem neměla na mysli jen finanční stránku věci, ale hlavně to nejlepší ze sebe samotné. No jak říkám, Příroda to zařídila jinak. Mám samozřejmě šílený strach z toho jak to zvládnu, protože už teď nestíhám nic tak jak bych chtěla. Manžel je v práci od 7.00 do 18.00 +hodinu mu trvá návrat domů, a to chodí do práce i v sobotu. V neděli se zase stará o chod velkého domu a zahrady, takže na nás mívá čas opravdu minimálně. Občas mívám pocit, že padnu a nevstanu- navíc jsme se konečně s dcerou dopracovaly k nočníkování, a tak mám pocit, že celý den nedělám nic jiného než se ptám: "nechce se ti čůrat?", dcera mě samozřejmě ujistí že nechce, mně to nedá, dám ji na nočník a ten začne vyhrávat sladkou melodii, protože je nakrmen . Samozřejmě že mě okamžitě děsí představa, že by obsah jejího měchýře mohl být vypuštěn na zem. Na lednici se objevila mnou vyrobená tabulka, kde je na každý den rozepsaná jedna místnost našeho obydlí, která se ten den musí uklidit. Vaření mě děsně irituje, už dávno jsou pryč doby, kdy mě vaření těšilo- teď mám pocit, že dokola vařím 10 jídel, což někdy můj manžel "vtipně" komentuje ( mám pak pocit, že už by to klidně mohla být jeho "Poslední večeře). Blahořečím vynálezům jako je myčka, pračka,sušička , bez nich "mých velkých oblíbenců" bych to vážně nezvládala. Nemám nikoho kdo by mi s dětmi pomáhal, jen občas u nás v poslední době přespí tchýně, aby mi druhý den ráno pohlídala dceru- kterou si nesmím brát na gynekologii do poradny. Ano, jsem jí za to vděčná, nicméně nejsem jí ani trochu vděčná za hlášky, kdy sebe samu jako matku dvou synů vychvaluje až do nebes, a hlavně mi neustále připomíná, že ona nikdy po svém manželovi ani pomoc nechtěla. Prý to tak na světě holt je, že ženská musí zvládnout všechno. Já tohle neberu, protože mám pocit, že všichni" musíme" akorát umřít, a k tomu já někdy nemívám daleko. Mám pocit, že duševně už jsem dávno mrtvá. Žlababo, ale ať to zní jakkoli, jsem ráda že v tom nejsem úplně sama. Že jsou na světě ženy, které mají třeba i nemocné děti, a přesto že občas plánují "virtuální " útěk ( opravdu si myslím že 90% žen by to stejně nedokázala), najdou si čas a napíšou o tom pár řádků, které nakonec rozjasní den nějaké další k smrti unavené mámě. Drž se, protože já se budu snažit držet se také .