Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

První dvě děti se mi narodily přesně rok po sobě, třetí po 12 letech - to už byla pohodička. Navíc, když byl dětem rok a dva, tak nás opustil manžel a na všechno jsem zůstala sama. Paradoxně jsem se musela naučit zorganizovat si všechno přesně. Fakt se mi nikdy nestalo, že bych zapomněla dětem připravit jídlo, to snad ani nejde. Přestala jsem, až na to nejnutnější, žehlit. S prádlem nebyl problém, ještě jsem v té době neměla automatickou pračku, tak jsem vyprala vždycky ráno, dokud děti spaly a od 7 hodin už prádlo viselo. Pak jsem se už nezastavila až do chvíle, kdy děti po obědě usnuly. To jsem měla dvě hodiny jen pro sebe, většinou jsem si četla. Všechno uklízení jsem dělala s dětmi, no uklízení, zas tolik toho nebylo, když nebyl v domě chlap, to přiznávám. Odpoledne po spaní jsme chodili na písek nebo na procházku a pak zase kolotoč až do 8, kdy šly děti spát. Pak jsem si spokojeně četla u televize. Je fakt, že nebyly počítače, to bych toho asi tolik nestihla. Když jsem nastoupula do práce, tak teprve nastalo peklo. Vstávala jsem v 5, děti v 5.30. Obě děti na sporťák, aby to šlo rychleji, honem do školky, pak s mladší dcerkou do jeslí a pak do práce. Pracovala jsem od 7 do 15.30. Pak totéž opačně. Jesle, školka, po cestě nákup a kolem 18.00 příchod domů. V zimě samozřejmě potmě. Nevím, jak jsem to vydržela, ale dnes na to vzpomínám trochu s nostalgií. Bylo totiž v životě ještě daleko hůř. Přeji ti moc, aby se ti podařilo si možná trochu lépe zorganizovat práci a ať máš hlavně radost ze svých dětí. Helena.