Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

Zaujalo mne to, že žena - maminka chce odejít od rodiny. Zaujalo mne to proto, protože s tímto fenoménem mám docela bohaté zkušenosti. Pracuji v tzv. "kojeneckém ústavu". Rok od roku pozoruji sice nepatrný, ale jistý nárůst počtu žen, které opouštějí své dítě, svoji rodinu a část z nich tvrdí, že to je kvůli zamilování se do jiného partnera (v drtivé většině muže, ale partnerem byla nejednou i žena). Tento fenomén mne přiměl k zadání diplomové práce, kdy jsme kromě jiného zjistili tyto údaje. V letech 2000 až 2004 bylo přijato 1150 dětí. Z toho 6,4% dětí přichází proto, že je jejich matky dávají v perinatálním období k adopci (ta myšlenka dát své dítě do adopce napadá ženu před, při a brzy po porodu - my jsme uvažovali až do konce šestinedělí). V tom počtu 1150 dětí bylo ale ještě 6,5% dětí, kdy se matka rozhodla opustit své dítě v jeho vyšším věku (až do jeho 18 let). Tyto ženy tak ale činí pravděpodobně po zralejší úvaze, neboť svůj názor revidovalo a zpět do své péče vzalo asi pouhých 10% maminek. V případě adopce tak činí přesně naopak 90% žen. Viděno očima "kojeňáku", 13% maminek alespoň jednou v životě dítěte zvažovalo jeho opuštění.
To, že muži odcházejí od rodiny, na to jsme si zvyknuli. Dokonce dnes je takovýto jedinec mediálně považován za "borce". Rozhodně to není vzhledem k dětem správné. Naše kultura vychází ze židokřesťanské tradice. Tak nějak jsme byli vychováni a bylo nám předáno, že matka je tím nejbezpečnějším břehem, útočištěm pro dítě. Nicméně, mám obavu, moc velkou obavu, že tato myšlenka, praxe pomalu bere za své. V té naší euroamerické se společnosti děje něco nezdravého. Samozřejmě, mne nemůže nikdo donutit, abych někoho miloval. To nechtěli ani staří křesťané (ve vztahu rodič - dítě). Mám takový dojem, že právě pedocentrismus (dítě středem světa) druhé poloviny 20. století je jednou z příčin posunutí jak chápání vztahu k dítěti tak i té samotné praxe. Jako by si rodiče pletli "cti oce svého a matku svou" s mylným "miluj otce ....." Zdá se mi, že chybí ne výchova k lásce, ale k úctě k lidskému bytí. Vztah k dítěti je prezentován jako primární a to dokonce nad vztahem k partnerovi či dokonce k sama sobě. Hlubinní analytici, psychologové potvrdí slova, že musím především přijmout sama sebe takového jaký jsem, abych mohl milovat druhého člověka. A pak, aniž bych chtěl deklasovat sex na pouhé plození (plně uznávám jeho komunikační složku), to manželské obětí může být vyvrcholením vztahu, jehož zhmotněním je zplození dítěte, na které ve všichni těšíme, protože to dítě může být šťastno pouze v harmonickém vztahu jeho a jí, tedy otce a matky. Jestli nám chybí v dnešní době úcta, pak musíme přidat ještě absenci respektu. Láska bez úcty a respektu je snad jen spolunažíváním a sex pak pouhou vzájemnou (ale prázdnou) komunikací, uspokojující moji potřebu. A to je moc málo k založení rodiny. Navíc - jaké vlastně máme vzory? Nebo jak sociologové jistě dobře vědí - jak se vyvíjí naše rodina od pevného svazku založeného na jisté vzájemné smlouvě ke - jak to pregnantně vyjadřují Angličané - kohabitaci.
A i proto se nedivím, že vůbec nějakou maminku napadne, že opustí rodinu. Drtivá většina tuto myšlenku zamítne, ale .... vůbec ženám maminkám nezávidím. Ale kdybychom to vše chtěli rozvinout, bylo by to moc dlouhé.