Přidat názor k článku Tatínku, děti, odcházím navždy!

Váš příspěvek je zajímavý, už proto, že se jedná o příspěvek člověka pohybujícího v prostředí, kde se málokdo z nás pohybuje a majícího přístup k datům, která jak se domnívám, zase tak běžná nejsou.
Proto bych se vás ráda zeptala, jakou lhůtu považujete za vhodnou pro možnost matky zrevidovat své rozhodnutí dát dítě k adopci. Uvádíte, že ženy se rozhodují krátce před, během či po porodu dát dítě k adopci a jestli jsem dobře rozuměla kontextu, toto své rozhodnutí v 90% případů berou zpět. Jakou lhůtu byste doporučoval ? Předpokládám, že jiná doba by také měla být právě pro rozhodování o adopci u matky po porodu a v jiné době, kdy není v tak mimořádném duševním rozpoložení. Kdo neví, tak i trestní zákoník pamatuje na to, že žena je v poporodní době pod vlivem hormonů a její chování je tím ovlivněno.

K vaší úvaze, opravdu nevím a neznám odpověď proč matky častěji odkládají dítě. Snad se častěji dostávají do složitější (byť třeba subjektivně vnímané, nikoli objektivně) životní situace na straně jedné a na straně druhé mají dítě kam odložit a přitom se domnívat, že dítě nebude strádat. Vždyť náš stát, který v praxi tak upřednostňuje ústavní péči před jinými formami náhradní rodin. péče, tím vysílá i veřejnosti signál (a tedy i potenciálním odkládajícím matkám): vaše dítě v ústavní péči nebude strádat. Stát, jenž odebírá děti rodičům s nízkou materiální úrovní a umisťuje je do ústavů tím opět říká, "vaše hmotná situace není tak skvělá, vaše dítě nebude strádat když vám ho odebereme a umístíme ho do ústavu, je to pro něj lepší". Pak řada matek může ve shodě s touto politikou také tímto způsobem řešit svou životní situaci a situaci dítěte. Vždyť tím třeba jen o krok předchází stát.
Předpokládám totiž, že matky ve zvýšené míře nenabízí dítě přímo k adopci, ale odkládají nebo svěřují dítě do ústavní péče a teprve později přichází souhlas nebo návrh k adopci. Nebo je tomu tak, že matky ve zvýšené míře přímo a rovnou se vzdávají svého dítěte a nabízí ho k adopci ? To si nějak neumím představit.

Pak je také otázkou jak v tomto procesu fungují státní instituce, ústavní pracovníci atd. Snaží se pomoci matkám vyřešit jejich situaci nebo jim spíše nabízejí možnost adopce, ústavní péči ? Jsem jen laik/veřejnost, ale jednoduchou úvahou dospívám k tomu, že kdyby tu bylo úsilí státu, odborníků řešit situaci rozpadající se rodiny, snaha nabídnout účinnou pomocnou ruku, pak bychom se nemuseli takto ptát: proč odkládání dětí v současnosti děje ve zvýšené míře ? Znali bychom odpověď na tuto otázku, alespoň částečnou.

Vůbec si myslím, že nad problémem by bylo možné se zamýšlet v mnohem konkrétnější rovině, a tudíž i s mnohem větší šancí nepříznivý trend řešit, kdyby náš stát neprojevoval už řadu let zkostnatělý a zaostalý přístup k problematice náhradní rodinné péče a vůbec péče o rodinu. Viz např. příběhy na: http://www.detipatridomu.cz/
Je to kolikrát velmi smutné čtení. A můj dík patří všem jednotlivcům z řad odborníků i laiků, i organizacím, které náš stát posouvají (nutí posouvat) v této oblasti dál. I když to bohužel jde, zvláště pod zorným úhlem dětských osudů, strašně pomalu.