Přidat názor k článku Jsem tvoje stáří... Pozvi mne dál.

Ahoj Monty,
šem Tvoje štáří,právě mi vypadl pošlední žub a než mi udělají protéžu, tak trošku šišlu. Ale zkusím se polepšit- uf, je to těžký, ale jde to.
Zas již mě zastavují na ulici dvanáctiletí kluci. Někteří mě chtějí převést přes křižovatku, většina se však snaží vytrhnout mi kabelku s důchodem v eurech. V obchodem mě i nadále oslovují mladá paní, což přičítám dílem své kosmetikou nezasažené pleti, dílem počtu dioptrií prodávajícího personálu.V šalině se potácím na klandru a jsem hrdá, že můžu pustit sednout ekonomicky aktivní populaci, jež v potu tváře maká na můj důchod. Asi už je to napořád.
Při procházce s pravnoučaty mě už nikdo nesleduje - děti se už moc "nenosí" a tak přítomné osazenstvo maximálně uzavírá sázky, jestli se tady objevím ještě zítra a nebo jestli už budu po smrti.
Jako Tvoje stáří to nemám jednoduchý. Prameny hustých leč šedivých vlasu mi volně splývají po zádech sepnuty slušivou gumičkou. Nevidím se přesně, co mám napsaný na svým vytahaným černým tričku, ale z kapsy mi čouhá tuhý karton s adresou mého bydliště, kdybych se náhodou ztratila.A druhou kapsu mám taky náhodou plnou lékovek. Večer jdu totiž do klubu důchodců na komponovaný večer s Mňágou a Žďorpem a lehký marjánkový odér mně působí alergické reakce.
Ale hele, jako Tvoje stáří můžu prohlásit, že mám hodný děti a vnuky a vždycky mě hledají a nakonec i najdou, když se dlouho nevracím. Asi mě mají rádi. Už se na Tebe těším
Tvoje stáří