Lízo, naprostý souhlas.
Myslím, že autorka si plete emancipaci a sprosťáctví. Domácí práce rozhodně nepovažuji za svou doménu, stejně tak jako mi není cizí jít si upatlat ruce od auta. Nemyslím, že by a priori existovaly nějaké "mužské" a "ženské" práce a jsem připravená dělat (nebo naučit se) prakticky cokoli v té míře, v jaké to bude potřeba. A tohle pokládám za emancipaci - že přebírám stejnou měrou odpovědnost i pravomoci za společné dílo.
Naproti tomu poprosit, poděkovat považuji za naprostou samozřejmost (je spousta věcí, které musí udělat dva, napadne to jednoho a tomu druhému to musí nějak sdělit), stejně tak jako občas nějaké hezké slovíčko, pohlazení - a s tou emancipací se to slučuje docela dobře.
U autorky mi strašně vadí ten nadřazující se tón - začíná to už neuvěřitelnou větou "muži jsou ješitní sobci". A celý tón příspěvku se nese podle tohohle předznamenání (podívejte se, jak jsem já chytrá horákyně vyzrála na ješitného sobce).
Můj muž a celá řada mužů v mém okolí žádní ješitní sobci nejsou a lze s nimi jednat na rovinu. Autorce věřím, že jí to funguje, mně by takový přístup (ač jeho TECHNICKÉ součásti používáme také - viz to prosím, děkuji apod.) připadal jako shazující pro mě i pro partnera. Právě kvůli tomu podtextu "vidíš, ješitný sobče, jak jsem na tebe vyzrála".
Nicméně je to pořád asi mnohem lepší, než otrávené ksifty, to uznávám.
Předchozí