Přidat názor k článku Jsem z jiného světa?

Přidám jednu další špatnou a další dobrou.

Špatná, avšak vtipná. Tmavovlasá padesátnice - dáma - nakráčí do metra s nosem vzhůru, prohodí k nejbližšímu cestujícímu: Jede to tam a tam. Nebyla to ani otázka, ani prosba, jen taková napůl odplivnutá věta. Bylo to na trase B, jely jsme snad přes dvě třetiny trasy, takže dítě taky lezlo ze sedačky na sedačku. Ovšem odmala jí cepuju v tom, aby nelezla tak, aby botkama ušpinila sedadlo a dává si na to pozor. Jinak nic nedělala, nikoho neobtěžovala, míst k sezení bylo dost, naše lavice pro 6 prázdná, jen obletovala mě a kamarádku. Dáma dosedla a vzápětí se otočila na mé dítě, tehdy dvouleté, a autoritativně mu řekla, aby nelezlo na sedačku, že to se nedělá. Poté se labužnicky zakousla do banánu. Tak jsem si šla pro dceru a paní jsem mile poučila o tom, že pojídat banán v metru se taky nedělá. Ostatní lidi nejdřív laply po dechu, pak se začali smát. Paní další stanici vystoupila.

Teď ta dobrá: V nízkopodlažním autobuse, který jezdí pravidelně solidně zaplněný taktéž důchodci a maminkami s kočárky (trasa vede kolem městského úřadu). Na plošině 2 kočárky a na zastávce vozíčkář, který se chystá nastoupit. Řidič vybíhá aby pomohl vozíčkáři nastoupit, vidí dva kočáry na plošině, zbývající místo nedostatečně velké. Jedna maminka se svým kočárkem je ale v tu chvíli už na cestě ven z autobusu s tím, že vystoupí, že to má stejně už jen jednu stanici. Vozíčkář na to že ne, ať nevystupuje, že on si počká na další. Řidič pomáhá vozíčkáři na palubu, otáčí se a pátrá po mamince s kočárkem, která vozíčkáři uvolnila místo na plošině, ta už ale mizí v dáli. Řidič se skroušeně až téměř provinile otočí na lidi a říká: Tak ona opravdu šla :-( no nějak bychom to tu uskládali. Všichni cestující včetně mě se usmívali, neboť tohle bylo vskutku nevídané.

Na nebohé invalidy jsem taky často myslela a myslím. Poměrně hodně jsem se pohybovala mezi ať už zrakově nebo tělesně postiženými lidmi, oba moji rodiče jsou tělesně postižení, ač tedy ne na vozíku, táta býval jednatelem svazu invalidů, sousedka kámoška předsedkyně, schůzovávalo se tenkrát za totáče často i u nás v kuchyni. Moje máma je malinká, lidé si často pokládají na její hlavu lokty, když se drží tyče, případně když si nadhazují tašku na rameni, dostane to máma do obličeje. Ale jsou i srandovní situace, třeba jak v cukrárně nějaký táta během objednávání u pultu chňapal po ruce své malé dcery a čapnul mamčinu, to se chudák lek

Žábo, pokuds jedzdila pražskou MHD téměř denně po dobu nejméně jednoho roku a vždycky to byla procházka růžovou zahradou, tak to jsi teda žena štěstěny. Možná to fakt přitahuju, protože když mám pocit, že se děje nějaká nepravost, tak se ozvu. A nemusí jít jen o nepravost vůči mně.