Jsem z jiného světa?

Mám dva syny. Starší, Patrik, má 10 let a mladší, Eda, 15 měsíců. Nikdy se mi nestalo, že by mi důchodce nebo kdokoli jiný osahával dítě v kočárku nebo ve vozíku v supermarketu. Když jsem děti vozila ještě v kočáru a někdo se chtěl podívat, vždy jsem malinko odhrnula peřinku, aby na zakuklence viděl. Tím pádem neměl nikdo důvod sahat mi na mimino. Když vezu dítě ve vozíku a dávám nákup na pás, tak se malý aspoň zabaví, když s ním někdo komunikuje a já na něj nemám čas. A tu chviličku, co čekám, si taky ráda zpříjemním povídáním s někým úplně cizím. Eda je v klidu, protože se děje něco zajímavého a neřve. Neboť on nákupy z duše nesnáší už teď.

Nepříjemní a překážející lidé v tramvaji, či autobuse? Zatím ještě neznám. Vždy nastupuji s kočárkem mezi prvními, abych si mohla říct o pomoc a zajistila si místo, kde nepřekážím. Připadá mi to jednodušší, než potom někomu říkat, aby mi uvolnil místo pro kočár. Neboť pokud jste si všimli, místa pro kočárek jsou zároveň místy pro invalidy. Pokud jezdím autobusem, kde se platí u řidiče. Vždy na něj zamávám, on mi automaticky otevře dveře, já nastoupím, zabezpečím kočár a jdu dopředu koupit si lístek. Pokud bych nastupovala jako poslední, všechny bych tím zdržovala. Nejen lidi v autobuse, ale i na dalších zastávkách, kteří tam musí moknout nebo mrznout.

Zvědaví důchodci? Tak ty opravdu znám a potkávám. Paradoxně mně nevadí stokrát jim říct, jak se mé dítě jmenuje. Kdy začal chodit, jestli mluví. Někteří se mě dokonce ptají, jestli ho ještě kojím. Nic z toho mi nevadí. Ti lidé jsou osamělí. Pracovala jsme jako poštovní doručovatelka a vyslechla si spoustu nářků. A tyhle rádoby dotěrné dotazy mi opravdu nevadí. Co je na tom špatného nebo obtěžujícího, popovídat si se starým člověkem? Jemu to udělá radost a mě z toho pusa nebolí.

Ještě jedna reakce na starší článek. To, že důchodkyně zlámala pastelky malému nevychovanému klukovi, neboť pokud kreslí po zdi, tak vychovaný není, neodsuzuji. Co měla ta paní asi dělat? Dojít za rodiči a říct jim to? Tu reakci si umím živě představit. „Naše zlatíčko by to nikdy neudělalo!“ Rodiče totiž vždy chrání své děti. Jak to vím? Učila jsem na ZŠ a reakce některých rodičů by vydaly na spoustu stránek. Jejich dítě? To nemohlo udělat. Ono takové vůbec není.

Takže milé dámy a pánové. Zajímalo by mne, kde potkáváte ony nerudné staré lidi, kteří vám tolik vadí. Já bydlím v Byšicích, malé vesničce u Mělníku. Každý týden jezdím do Mělníku, jednou za ¼ roku do Prahy, 2x do roka na Jižní Moravu za rodiči a 2x do roka do západních Čech za tchýní. V podstatě se setkávám s různou mentalitou, ale nějak nenarážím na nerudné staré lidi. Takže jsem buď divná nebo mám štěstí. Nebo je to o schopnosti komunikovat a naslouchat?