Bezohlednost a lhostejnost lidi napric celou generaci

Ahoj vsem,
take me trochu pobavilo, ze autorka nastupuje do MHD jako prvni. To samozrejme v Praze neexistuje! Na jednu stranu chapu, ze se duchodci tlaci dovnitr, logicky si chteji sednout,mohou je treba bolet nohy, pater, mit krecove zily. Co ovsem nechapu je, ze se tam tlaci i ostatni bez rozdilu veku. Kdyz mi stoji na plosine, tak se nastvane ozvu, zda by mohli uhnout. I kdyz vas vidi, automaticky to udela malokdo. Malokdy se mi stalo, ze by mi nekdo nabidl pomoc s kocarkem, kdyz uz, tak povetsinou mladi kluci, naopak zeny mezi 30-55 let ani nahodou, pritom si myslim, ze samotne musi vedet, jake to je, ale mozna si rikaji, za kdyz si to uzily drive i ony, tak at si to vyzereme dneska my! Duchodcum ani o pomoc s kocarkem nerikam, nejsou vsichni vitalni a fyzicky schopni.
To, ze chci vystoupit z tramvaje, zazvonim na ridice, lide to vidi a radeji prejdou dopredu, jenom aby nevystupovali se mnou a ja je nahodou nepoprosila, tak to se mi stalo nekolikrat. V tu chvili nastoupi vztek, rozcarovani a beznadej. A jsou to lide ruzneho veku! To, ze jsem stala dopoledne tehotna v preplnene tramvaji a vecer jsem rodila, tak to jsem take zazila.

Zrovna minuly tyden jsem nestacila koukat. Nastoupim do busu, jedno dite za roku, to mladsi v naruci (jeste se sam neudrzi) a prede mnou sedi dva pubertaci a nic. Napocitala jsem do 10 a pozadala je, zda by nas mohli pustit sednout. Jeste se spratci ofrnovali, ze jsou unaveni. Jeste ze to zavcas utali, protoze jsem byla poradne nazhavena. Za ta leta, co jezdim prazskou MHD jsem dnes uz trochu drzejsi, otrkanejsi. Myslim, ze si nikdo nedokaze predstavit, jaky to je kolikrat pro maminu s kocarem stres, nez se nekam dopravi. Obcas jsem z toho priserne unavena.
Takze jsem dospela k nazoru, ze to neni jen o duchodcich, ale bezohlednost vuci tehotnym maminkam a kocarkum se tahne celou generaci.
A jeste jeden poznatek - spise me pusti sednout, kdyz mam dite v naruci, satku si klokance, nez kdyz jsem byla tehotna.
Ohledne nakukovani duchodcu do kocarku, dela to malokdo, nikdy mi po diteti nesahali. Kdyz mam naladu a nejsem unavena, tak mi nevadi prohodit rec, kdyz se mi to nehodi, tak se konverzace nekona, staci kdyz nahodim usmev a rozloucim se. Nejcasteji se zajimaji o jmena a vek, vetsinou mivaji take vnucata, tak to beru tak, ze to je ze zvedavosti.
Co rici zaverem? S duchodci zadne zavaznejsi problemy nemam. Mam dokonce kamaradku duchodkyni, ktere je 67 let, je to bezvadna zenska. Obcas je mi duchodcu lito, kdyz z prikladu z okoli vidim, jake maji duchody, je to spise k placi. Ani oni to nemaji jednoduche.