Re: Odpověď...

Tady Praha.

Mně babičky a dědové všeobecně nevadí, nepříjemné lidi které jsem potkala spadali do různých věkových kategorií. Myslím, že to s těma důchodcema a saháním do kočárku tu bylo zmiňováno stran hygieny a je pravda, že babičky rády nahlížejí do kočárku, protože, jak bylo řečeno, některé jsou osamělé, navíc taky měly děti a prostě je to rozněžňuje. Mně milé babičky nevadí, taky si s nima ráda popovídám, jsem naopak takový magnet, do řeči se se mnou cizí lidé dávají téměř denně, ať už jsem s dcerou, nebo sama. Mně nikdo do kočáru na malou dceru nesahal a je fakt, že pokud by sahal, že by mi to milé být nemuselo. To už je ovšem ne otázka toho, zda je někdo důchodce, ale o lidských hranicích.

Nerudné důchodce ovšem nesnáším. Ne proto, že to jsou důchodci, ale proto, že jsou nerudní. Jela jsem tramvají přes Václavák, dcera, tehdy na golfkách, plakala, protože byla unavená, potřebovala usnou a nedařilo se, každý zná, moc se s tím nenadělá. Tramvaj se blížila do stanice, kde jsem vystupovala, brala jsem věci, dávala znamení řidiči, chystala se na vzpěračský výkon, samozřejmě mi nebylo příjemné, že dítě řve na celou tramvaj, ale holt neporučíš. Dědek starej nerudnej na mě přes celou tramvaj zahulákal: "uklidněte si to dítě!! Kdo to má poslouchat". No tak takovéhle formulace, panovačný tón, to mě teda dokáže vytočit. Chytrá babka mi začala s průpovídkou jak pracovala s dětma povýšeně radit a kritizovat, že by to chtělo pochovat. Říkám že vystupuju, oni furt na mě řvali, tak jsem je poslala kamsi! Nejsem na to pyšná, ale při tom všem stresu se mi to holt povedlo. Důstojný důležitý pan důchodce byl rušen! Prostě debyl v první řadě, náhodou taky důchodce.

Hromadná doprava, tak to holt fakt žiješ jinde. Bydlím v Praze. Nastoupit mezi prvními bych si bývala taky přála, abych je pak nemusela žádat, aby mi nechali místo na plošině. Há há há. Všichni se natlačí před kočár, kdy mě postuli lidi dovnitř bez toho, aby se přede mě rvali, to bych za celé kočárkování na prstech spočítala! Ať důchodci (které bych pochopila, protože když se jim blbě chodí, jsou nervózní aby je řidič nepřivřel, aby včas dosedli než to cukne atd.) nebo jinak staří lidé. Lidi, který z plošiny nevstanu, ač je všude jinde místo jsem taky poznala, to bylo na dlouho.

Už jsem to tu kdysi psala. Jednou se takhle všichni nacpali přede mě při nastupování do metra a jedna odbarvená rádoby-čupr padesátnice, když jsem se tedy konečně do těch dveří dostala, se na mě osopila "co se sem cpete, si počkejte na další metro" a stála mi v cestě. Tak jsem na ni jemně, pomalu, plynule a neústupně dál najížděla se slovy "a proč si nepočkáte na další metro sama?" Narvala se předtím přede mě. K smíchu a ke vzteku. Mám další milión historek o tom, jak na mě řidič sprostě řval že jsem kráva, jak kamarádce chlápek poté, co ho požádala o pomoc s kočárem řekl ať jí pomůže ten, kdo jí to dítě udělal... Lidé jsou různé. Jsem ráda, že už ten kočár nemusím vozit. Šátek býval můj velký kamarád.