Syn (teď 2 a 3/4 roku) je v rámci svých možností samostatný, není to velký mazel, ale u nikoho cizího jsme ho nikdy nenechali (nějak ani nebyla příležitost). Jsem vcelku racionální typ, takže jsme se ho na příchod miminka snažili připravit, když jsem chovala mimčo např. u sestřenice, tak docela žárlil, ale narození brášky mladšího o 2 roky a kousíček bral naprosto v pohodě. V porodnici ho chtěl pochovat, vozit v tom pojízdném vozíku, všechno ho zajímalo. Okamžitě si začal hrát na to, že kojí plyšáky (po pár měsících s tím přestal sám od sebe), hrál si, že je taky miminko a museli jsme jako cvičit nožičkama na prdíky, dávat na odbrknutí (to pak udělal šílený zvuk a všichni jsme se smáli)... Chápal to ale jenom jako hru na něco, co prostě denně viděl. Na nočník začal chodit nedlouho před narozením brášky a naštěstí ani v tomhle neudělal s příchodem miminka krok zpět. Spával v postýlce, mimiko v košíku, po 3 měsících předal postýlku bráškovi, zařídili jsme pokojíček (od začátku jsme zdůrazňovali, že je to pro oba, ale maličký si v něm bude hrát, až se to naučí) a dostal velkou postel. Hlavně se pořád těší, až bude bráška chodit, že si spolu budou kopat balónem, pořád mu vykládá, že bráška bude brankář. Jsem moc ráda, že to proběhlo tak hladce, ale je fakt, že já nikdy neskákala jen okolo něj, slova Počkej, Za chvíli, Teď to nepůjde atd. znal i dřív.
Předchozí