Proč mě sesadili z trůnu?

I malému batoleti můžeme sdělit, že čekáme další miminko. Využijme k tomu třeba návštěvu u dětského lékaře - náš prcek si bude prohlížet kojence na přebalovacích stolech a spolu s námi uvažovat o tom, jak naše nové mimi bude asi vypadat. I nákupy nebo vycházky skýtají řadu příležitostí k tomu, abychom staršímu dítěti ukázali kočárek a miminko.

Sesazení z trůnu většinou velmi dobře snášejí děti, které teprve nedávno oslavily první narozeniny. Maminka pěti dětí Ilona tuto zkušenost má také: „Ondra se nám narodil, když bylo Báře šestnáct měsíců. Sama byla ještě skoro miminko a sourozence přijala bez žárlivých scén. Vyrůstala s pocitem, že ho měla vlastně odjakživa.“ Mít dvě děti takhle těsně po sobě je sice náročné, ale doma jim vyroste sourozenecká dvojka, která pro samé hry a zlobení nemá na nějaké žárlení ani pomyšlení.

Ty budeš ten velký!

U starších dětí se zase osvědčila strategie, kterou Eva, maminka dvou holčiček, popisuje takto: „Když jsme čekali druhé dítě, vysvětlili jsme Terezce, že ona bude ta velká a že bude muset miminko všechno naučit. A když se malá narodila, snažili jsme si s manželem vymezit čas na hraní pouze s Terezkou.“

Pasování „na velkého“ má ovšem své meze. Nezapomenu na vyprávění kamarádky Zuzky, které se po Vašíkovi narodila holčička Zuzanka. Vašík jako správný kluk miloval fotbal a moc nechápal, že se ho Zuzanka ne a ne naučit. Tak mu kamarádka vysvětlila, že malá k fotbalu doroste a že jí zatím může dělat „pana ošetřovatele“, což byla role hodná Vašíkovy důležitosti. Klouček se tedy snažil a mamince pomáhal, co se dalo. „Skládal“ pleny, dával Zuzance dudlíka, natahoval jí ponožtičky… Asistoval u všeho, co se s malou dělo, ovšem pochopitelně do dění vstupoval s vlastní iniciativou. A když jednou malou Zuzanku natřel od hlavy až k patě mentolovou zubní pastou, protože nenašel dětské mléko a tohle mu přišlo jako dobrý nápad, musela moje kamarádka svoji strategii malinko přehodnotit. Zuzanka však bratrskou péči přečkala bez následků a dnes svého bratra jako správná pubertální slečna nemůže ani vystát.

I velký může žárlit

Když má dvou- či čtyřleté dítě „dostat“ nového sourozence, myslí většina rodičů na to, že musí starší dítě na změnu připravit a že se to možná neobejde bez problémů. Někdy nás ale může překvapit starší dítě, u kterého bychom nic takového nečekali. Podobnou zkušenost udělala i Ilona: „Největší problém nastal, když se mělo narodit naše páté dítě a čtvrté (dcera Markéta) bylo zvyklé být sedm let tím, který je nejmladší, nejroztomilejší a nic nemusí. Hodně jsme si spolu povídali o miminku, zatímco rostlo v bříšku, co všechno bude a nebude dělat, žehlily a uklízely jsme spolu oblečky, zkoušely kočárek. S manželem jsme přestavěli dětské pokoje, aby měly děti větší pohodlí a aby je miminko v naší ložnici nerušilo. V den, kdy jsme si nejmladší dceru přivezli z porodnice, se všichni, až na Markétu, radovali. Ta nemluvila, seděla v koutě a tiše truchlila.“

Velkým i malým dětem pomůže, pokud si v rodinném kolotoči dokážeme najít chvilku i na jejich potřeby nebo si s nimi „jen tak“ popovídáme. To potvrzuje i Ilona: „Nestačí se jen předem připravovat, až děťátko přijde. Důležité jsou chvíle, kdy je matka s každým dítětem zvlášť, aby si mohly spolu užít intimitu svého vztahu, kterou si předtím tak samozřejmě užívaly a o kterou starší dítě někdy marně bojuje.“

Autorka je speciální pedagožka a šéfredaktorka časopisu Informatorium 3-8