Od sourozenců se dítě učí

Současná kultura individualismu a ostrých loktů přeje rivalitnímu chování. Může za to malý počet sourozenců v rodinách?

Oddělujeme neoddělitelné. Rodina má jedno nebo dvě děti většinou proto, že sami rodiče mají určitou hodnotovou orientaci, která je zaměřena spíše individualisticky a klade větší důraz na sebeprosazení.

Hraje větší roli nízký počet dětí, anebo to, v jakém duchu jsou vedeny a vychovávány?

Těžko říci, obojí spolu souvisí.

Pokud se podíváme do naší kultury, zjistíme, že kromě etnických minorit jsou rodiny, které mají hodně dětí, většinou hodnotově orientovány určitým směrem. Většinou se jedná o nábožensky založené rodiny. Děti jsou v nich určitým způsobem vychovávány a získávají určitou hodnotovou orientaci a my už jen těžko zjistíme, zda je to proto, že mají kolem sebe hodně sourozenců, anebo proto, že je rodina nějakým způsobem vychovávala.

Pokud jde o nedávnou minulost, žádný významný rozdíl bych neviděla. Pokud bychom vzali tuhle otázku historicky, pak asi ano. Změnilo se totiž to nejdůležitější, a to je počet dětí v rodině. Ve velkých rodinách jsou děti přirozeně vedeny k větší spolupráci, protože to rodina potřebuje. Je v ní pak méně příležitostí k nějaké vyhraněné rivalitě. S největší rivalitou se setkáme, když jsou v rodině děti dvě nebo tři.

O úloze matky a otce v životě dítěte se mluví hodně. Méně se mluví o úloze sourozenců. Existuje nějaká?

Nikdo nepochybuje o tom, že přítomnost nebo nepřítomnost sourozenců a jejich vliv jsou v životě každého dítěte podstatné. Hodně bylo tomuto tématu věnováno v historii, počínaje Adlerem, kdysi byly dokonce vytvořeny i sourozenecké typologie.

Neznám sice mnoho novějších výzkumů, které by se vztahovaly k významu sourozenců, napadá mě ale jeden podstatný. Hodně se dnes mluví o sociální kompetenci dětí, o něčem, co je u nás označováno jako sociální inteligence. Vztahuje se to k teorii mysli, tedy k otázce, jak u dítěte vzniká představa, že i druzí lidé mají podobnou psychiku jako ono samo a že psychické procesy druhých jsou vlastně tím rozhodujícím, co jejich chování určuje. Dítě zjistí, že když chce předpovídat reakci druhého člověka, nemůže vycházet jen z vnějších okolností, ale musí poznat, co si druhý člověk myslí, co cítí a co prožívá.

Kdy tato představa u dítěte vzniká a jak souvisí s přítomností sourozence?

K výraznému rozvoji dochází kolem čtyř let. Výzkum, který chci zmínit a který se týká sourozenců, ukazuje na to, že v rodinách, kde je přítomný sourozenec, jsou děti ve vývoji sociálních dovedností rychlejší, začínají dříve rozumět psychice druhých lidí, začínají dříve vnímat hledisko druhého člověka, což je později základem sociální inteligence.

Tam, kde je přítomný sourozenec nebo je sourozenců více, vznikají mezi nimi i častější drobné konflikty a dítě musí víc uvažovat o potřebách a přáních druhých lidí, kdežto tam, kde je dítě jedináček, se všechno víc točí jen okolo jeho vlastních potřeb a přání.

Znamená to, že dítě začíná vnímat svého sourozence až ve čtyřech letech?

V kojeneckém věku je pro dítě význam sourozence poměrně malý. V té době je druhé dítě jen jedním ze zajímavých podnětů, ale o rovnocenných vztazích nelze ještě mluvit. Význam začíná mít ale už tehdy, kdy si dítě sice ještě nedokáže kooperativně hrát, přesto ale začíná sourozence vnímat jako partnera. Už v druhém roce věku je vidět, že přítomnost sourozence v rodině dítě nějakým způsobem obohacuje a stimuluje vývoj sociálních dovedností a sociálního porozumění.

Z toho, co říkáte, vychází zřejmě i laická představa, že ideální odstup mezi sourozenci by měl být zhruba dva roky.

To je trochu jiná otázka a záleží, jak se k ní postavíme. Pokud se děti narodí brzy, to znamená do dvou, tří let po sobě, mají na jednu stranu výhodu. Jsou pro sebe rovnocennějšími partnery, jsou si věkově blíž, takže spolu mohou jak lépe soupeřit, tak i spolupracovat, protože mají podobné zájmy. Tohle všechno je pravda a rodiče si to uvědomují. Na druhou stranu je rozdíl dvou až tří let nejobtížnější pro zvládnutí vzájemné rivality a žárlivosti. Když se dítěti narodí sourozenec právě ve dvou letech, je pro něj velice obtížné ho přijmout a smířit se se změnou role. Takže ideální věk vám sama neřeknu, v každé rodině je to vždycky individuální.

Dá se říci, že má na dítě vliv i počet sourozenců?

Rozdíly jsou samozřejmě zřetelné vždycky. Záleží ale nejen na tom, kolik je v rodině dětí, ale i jaká je celková konstelace rodiny a jaké je jejich věkové rozložení. Určitě hodně získá třináctileté děvče, když se mu narodí malý sourozenec, bude to ale odlišné, než když se narodí malý bratříček tříleté holčičce. V hodně početných rodinách je styl a druh výchovy většinou trochu odlišný, děti se v určitém směru učí větší samostatnosti, s větší samozřejmostí přebírají řadu povinností v rodině, na druhou stranu se jim třeba nedostává tolik individuální péče.

Dostávají méně lásky?

Nemyslím, že by se jim dostávalo méně lásky, spíše je rodiče méně vedou k individuálnímu výkonu a méně s nimi individuálně pracují, než jak to vidíme v menších a uzavřenějších rodinách.

Říkala jste, že přítomnost sourozenců ovlivňuje rozvoj sociální inteligence a sociálních dovedností. V současnosti má většina rodin dvě nebo jen jedno dítě. Může mít tenhle trend negativní vliv na rozvoj sociální inteligence a sociálních dovedností v naší společnosti?

Je pravda, že se v současnosti počet dětí v rodině v průměru snižuje, v naší společnosti existuje dnes představa, že optimální je mít dvě děti, méně často jedno. Odhadovat do budoucnosti co bude tenhle vyšší počet lidí, kteří byli v rodině centrem pozornosti, znamenat, je problematické. Je také otázka, jestli tyto děti v rodině skutečně centrem pozornosti jsou. Některé ano, některé naopak ne. Některé rodiny si pořizují jenom jedno dítě, protože mají velké podnikatelské ambice, kariéru, zaměstnání a dítě není tolik centrem pozornosti, jak bylo dřív, kdy měla rodina sice více dětí, neměla ale zase tak velké pracovní vytížení.

Rozvoj sociální inteligence dítěte určitě také hodně závisí na celkovém klimatu rodiny, na její hodnotové orientaci, na tom, o čem spolu všichni doma mluví. Záleží, jestli už třeba ve dvou třech letech rodiče s dítětem mluví o potřebách, o přáních, o pocitech, druhých lidí, nebo jestli se v rodině komunikuje jen věcně. Ne vždycky je ale možné, aby sourozenec v rodině přítomný byl. Nemohu-li mít kontakt s někým sobě rovným doma, s někým, s kým bych mohl spolupracovat, soupeřit, srovnávat se, což jsou všechno strašně důležité úkoly hlavně pro školní věk, mohu najít přiměřenou možnost někde jinde. Jak je významný kontakt s druhými dětmi vědí rodiče dětí postižených.

To by byla určitě další kapitola...

Jistě, ale souvisí to s rozvojem sociálních dovedností, které v naší společnosti chybí. Dnes, když potkají lidé na ulici někoho na vozíku, tak se na něj často jenom zvědavě a až netaktně dívají. Ne z neomalenosti, ale protože s ním neumějí jednat, nenaučili se to. Proto se mluví o pozitivním vlivu integrace postižených dětí i na děti zdravé.

Vrátil bych se zpět k sourozencům. Ve všech rodinách se sourozenci mezi sebou hádají, perou se, dalo by se říci, že se nemají rádi. Má toto hádání se nějaký pozitivní význam?

Měla bych námitku vůči slovům „nemají se rádi“. Když se zeptáte jejich rodičů, řeknou vám, že se děti spolu opravdu často hádají, pošťuchují se, perou se, zvlášť pokud jsou si věkově blízké. Současně vám řeknou, že se sourozenci mají rádi a že se to pozná především tehdy, když jeden z nich na delší dobu odjede. Ten druhý je smutný a ptá se, kdy už se mu bráška vrátí. Podobně, když je sourozenec nemocný, má o něj starost, když jeden dostane dárek, často myslí na to, jak se rozdělit. Není pravda, že se nemají rádi. V rodině, kde se sourozenci opravdu nemají rádi, se zřejmě nevyvíjí vše tak, jak by se vyvíjet mělo. Význam hádání a pošťuchování se tkví v tom, že se jimi děti učí prosadit se a najít si své místo mezi sobě rovnými. Tomu se nemohou naučit ve vztahu k rodičům, anebo ve vztahu k jiným dospělým. Pokud se jedná o mladšího sourozence, mohou se už také prostřednictvím konfliktů učit sami někoho vychovávat, o někoho se starat. U sourozenců, mezi kterými je větší věkový rozestup, objevíme později ve školním věku ve vzájemném hádání se i roli řídit druhého, ochraňovat ho a stavět mu limity.

Na druhou stranu v rodinách, kde se sourozenci vůbec nehádají, nepošťuchují a nesoupeří spolu, vidím někdy ještě větší problém než v rodinách, kde se děti „nemají rády“. Dost často k tomu dochází u dysfunkčních rodin, kde se děti musí navzájem podporovat, aby vůbec přežily.

Říkala jste, že už děti se učí vychovávat sourozence. Lze tedy mluvit o rozvoji rodičovské role?

Jistě, ale týká se to spíše až dětí ve středním školním věku. U holčiček se rodičovské dovednosti objevují okolo osmi let, u kluků kolem devíti. V tomto věku se dítě chová k miminku podobně jako dospělý se vším, co k tomu patří. Mluví na ně úplně jinak než na své vrstevníky, dokáže ho utěšovat a podobně.

Má přítomnost sourozenců vliv obecně na rozvoj mužské nebo ženské role?

Přítomnost sourozence může pomoci jasnější diferenciaci těchto rolí, ale zřejmě není tím rozhodujícím faktorem v jejich vývoji. Významnější úlohu hraje jednak identifikace s rodiči a jednak se svým vlastním pohlavím v širším kolektivu. V něm má dítě více příležitostí k pozorování příslušníků stejného nebo opačného pohlaví a může se s nimi lépe identifikovat než s jedním, dvěma sourozenci v rodině.

I v případě, kdy má malý chlapec obdivovaného staršího bratra?

To je něco jiného. Starší bratr může být pro malého chlapce docela významný model, podobně jako starší sestra pro holčičku. V rodině, kde je deset dětí, je pochopitelně daleko více identifikačních vzorů, sociální vazby a modely sociálních rolí jsou daleko bohatší. Pro dítě bude v takovém případě snazší se učit specificky mužským nebo ženským rolím a orientovat se v nich.

Ptal se Jakub Hučín, Psychologie dnes