žárlení jsem se moc bála

Mám dva syny s věkovým rozdílem 4 let. Měla jsem ze žárlivosti velký strach, již v době plánování druhého dítěte jsem se připravovala, všechny Ondrovy změny musely přijít před narozením - Ondra dostal velkou postel, začal chodit aspoň na dva dny v týdnu do tzv. malé školky (klub pro děti, které do klasické MŠ nechodí), aby si pak nepřipadal odstrčený, jako že ho dávám do školky, protože se nám narodilo nové mimi. Když jsem byla těhotná, chodil se mnou na ultrazvuk, prohlíželi jsme knížky, moc ho zajímalo, jak mimi roste. Do porodnice si pro nás přijeli s tátou oba dva. Od počátku jsem se stranila vět typu: Teď nemám čas, počkej, kojím apod. Doslova jsem kojila za pochodu, pokud to bylo nutné, nebo jsem situaci řešila tím, že jsem staršímu u kojení četla, nebo jsme hráli nějakou stolní hru. Pokud byl Ondra na Jendu moc divoký, dostali "vyhubováno" oba, aby neměl starší pocit, že je mladší nedotknutelný. Pokud jsem řekla někdy staršímu, aby chvíli počkal, že teď např. přebaluji, nezapomněla jsem to pak vrátit i mladšímu. Jeníkovi je už rok, a myslím, že jsme žárlení ustáli, i když to mnohdy nebylo jednoduché. Ale fakt je, že i větší věkový rozdíl na to má v našem případě kladný vliv, Ondra je chápavý a spousta věcí se mu už dá vysvětlit. Jednou se ale zeptal, proč jsme si pořídili ještě jednoho kluka? Nejdřív mě zarazil, ale nakonec jsem mu vysvětlila, že jestli to bude kluk nebo holka my neovlivníme a dodala jsem, že jsme chtěli, aby nás bylo víc a nebáli jsme se vlka nic. ELI