... tak presne touhle vetou nas nedavno uzemnil mladsi synek po prichodu ze skolky.
Deti mam brzy po sobe, s malym vekovym rozdilem. Ano, byla to "fuska" , ale stalo to za to.
Obcas se perou, ale vetsinou jsou partaci a kamaradi. Tak z 85% nejlepsi kamosi, zbylych 15% bych rekla chvilkove rvacky.. mozna, ze prehanim. Nekdy se poperou opravdu jen jednou tydne o nejakou hloupost.. tu zabavim a je klid.
Nejake zarleni jsem nepocitila nikdy. Starsi proste mladsiho prijal, jako by byl s nami odjakziva - coz je z meho pohledu super.
Ja mam segru o sedm let mladsi - obe jsme tedy z pohledu psychologu "jedinacci". Presto jsem pocitila jakesi ostrceni ze strany rodicu. Ale spis si to uvedomuji az ted. Vzpominam si na obdobi, kdy se mnou mamka chodila na prochazky a delala ruzne veci, pak prislo mimino, nedelo se nic - obcas mi soupli kocar. Ale pak uz mam v pameti jen litani venku s kamaradkama... ucila jsem se sama, do segry se cpali vedomosti.... ukoly sama, se segrou se muselo sedet.. po stredni na kolej, segra si porila podnajem az ve 24 letech. atp. ale jak rikam ted ZAPLATPANBUH za to , ze ji mam
i pres to vsechno, si uvedomuju fakt: je to moje krev, az mi na tehle planete nikdo nezustane, ona tady bude. Ale jak uz psali holky prede mnou, cesta k sobe byla dlouha, a rozumet jsme si zacali, az po me svatbe , tj. osm let nazpet.