Přidat názor k článku Jak jsem kojila aneb náš boj o mléko

ahojky,
při čtení tohohle článku jsem se náramně bavila... je to totiž jako by to bylo o mně a našem Ondráškovi, jen bych to tak vtipně neuměla popsat Taky jsem kojení brala jako samozřejmost, o níž se nepřemýšlí, která prostě nastane a bude trvat minimálně do 2 let nebo snad ještě dýl, já že pak budu maximálně řešit problém "jak dítě odstavit". Jenže už v porodnici to začalo vypadat, že se Ondra odstavuje sám a to teď hned...
Neměla jsem štěstí na sestřičky, i když to byla také "baby friendly" porodnice. Postupně jedna po druhé okoukly moje velká nalitá prsa, zmáčkly těsně za bradavkou, no a když nic neteklo, tak mi řekly "maminko, velká prsa neznamenají dost mlíka, to byste měla vědět!" ...óóó jak povzbudivá věta pro matku, která chce kojit...
Z porodnice jsem odjížděla se zánětem, v propouštěcí zprávě bylo napsáno, ať si nás pediatrička ohlídá, že Ondra nepřibírá, a já byla poučena o tom, jak dávat nutrilon.
Zkrátím to - po týdnu mi manžel přivezl úžasnou laktační poradkyni, která opět koukla na moje velká nalitá prsa, tentokrát ovšem ještě rudá jako po opaření, neb v nich byl zánět jak hrom, a konstatovala "vy nemáte málo mlíka, vy ho máte hodně!" A pak mi řekla, že si mám zlepšit náladu a koupit si něco pro radost, třeba další kojící podprsenku, protože ji budu potřebovat. Byla jak anděl, spása...
No a já se rozkojila, Ondra pochopil co znamená "sát" a my kojíme doteď, je mu skoro 9 měsíců. A moc mu chutná, takže je dost pravděpodobné, že jednou budu přemýšlet, jak ho odstavit Ale to je snad (ťuky ťuk) ještě hodně daleko...

Všem přeju, aby kojení bylo opravdu bez přemýšlení, samozřejmost, rutina. A když ne, tak to nevzdávejte a bojujte - stojí to za to. A když už to vzdáte, tak se z toho nehroťe. Dobrá máma se totiž nepozná podle toho, jestli kojí nebo ne.