Přidat názor k článku Jak darovat naději - dárcovství oocytů

Můžu chápat tvou situaci i tvou touhu. Ale pochop zase ty, že ne všichni uvažují stejně.
Co se darování krve, kostní dřeně a jiných orgánů týče, tady jde o zachování života, kvůli nemoci. Nemocní obvykle nemohli svou situaci nijak ovlivnit a pro přežití nemají jinou šanci. Hrát si na boha (nebo být proti přírodě) pro mě znamená rozhodovat nad životem - ty žít budeš, ty ne. Když je někdo nemocný, všichni se snaží, mu pomoct. Splodit dítě je tvorba nového života a tady si myslím, že se dostáváme na tenký led. Někdo to bere jako další lékařský zásah (myslím tím umělé oplodnění), někdo už má dojem, že tady nám naše rozhodování nepřísluší (prostě to chce nechat na přírodě). Proto bych tyto dvě situace vůbec neporovnávala. Já bych ještě pochopila oplodnění mimo tělo ženy z vajíčka a spermie budoucích rodičů. Darování vajíčka už mi přijde "divné", nevím, jak bych se rozhodovala, kdyby se to týkalo mě (myslím, že bych si opravdu raději adoptovala), jen vím, že já darovat nebudu. S náhradní matkou už rozhodně nesouhlasím. Jak jsi popisovala to soužití plodu s maminkou, která ho nosí, tohle všechno se vlastně nekoná. Tady opravdu případnou adopci vidím jako vhodnější řešení. Ano, adopce je zdlouhavý a složitý proces (mám o něm slušnou představu vzhledem k tomu, že o pěstounské péči do budoucna uvažujeme), ale přijmutí darovaného vajíčka a další metody umělého oplodnění jsou také zdlouhavé a složité. Rozhodně bych ale uvítala jednodušší a pružnější právní řád v otázkách náhradní rodinné péče (ať se týká výběru vhodných kandidátů nebo délku trvání procesu, ale hlavně uvolnění dětí).
Neodsuzuju ty ženy, které se snaží v maximální míře o "vlastní" dítě, spíš je za určitou hranicí nechápu, rozhodně ale neobdivuju, kam až jsou schopny zajít.