Přidat názor k článku Jak darovat naději - dárcovství oocytů

Rad""o souhlasim, ze jedna zena jen ztezi muze pochopit zkusenost druhe zeny (napr. trpici neplodnosti), kdyz se jedna o bolestivou vec. Ja mam napriklad pocit, ze kdo nemel dite v ohrozeni zivota, nemuze zcela pochopit moje (pretrvavajici) pocity pote, co jsem byt jen na chvili drzela sve dite, o kterem jsem nevedela, jestli za dalsich pet minut bude zit nebo ne...

A ted k veci: obavam se, ze mate zkresleny pohled na nahradni rodinnou peci v CR a ze o mych detech vite jeste mene (jsem autorka zmineneho clanku). Nerada ze svych deti delam nejake chudacky, protoze oni zadni chudacci nejsou. Adopce neni zadna charita a nahradni rodice nikoho "nezachranuji," at uz maji motivaci jakoukoli. Nicmene pravda je, ze pro deti, jako mam ja, je v CR OPRAVDU malo zadatelu. Spousta deti ceka v ustavech, protoze zadadelu na adopci je sice fura, ale vetsina chce "male, zdrave, bile" (nezazlivam jim to, jen konstatuji holy fakt). Jedno z mych deti navic vyzaduje specializovanou a komplexni peci. Takze si muzete spocitat, jakou by toto dite asi melo sanci na rodinu...

Narazka, ze jsem asi trochu divna a ze jsme nejakym cekatelum "sebrali" deti, je s prominutim opravdu smesna. Kdyby byl dostatek zadatelu pro vsechny deti, mela bych dnes nejspis dva biologicke potomky. A nebyla bych na tom ani hur a ROZHODNE ani lip.