Měla pravdu ta přispěvatelka, která pod tvým minulým článkem napsala, že potratem končí každé třetí těhotenství. A někteří tvrdí, že dokonce každé druhé. A dá se říct, že něco podobného potkalo nebo potká v životě každou druhou ženu.
Taky vzpomínám na tu velkou radost, když jsem otěhotněla potřetí. Na miminko jsme se moc těšili, termín porodu připadal na prázdniny, takže jsme plánovali, že manžel v pohodě pohlídá během mého pobytu v porodnici obě starší děti a potom mi bude v šestinedělí pomáhat.
Těhotenství probíhalo pohodově, vůbec žádné nevolnosti nebo únava nepřišly. Až v desátém týdnu se objevilo slabé špinění. Gynekolog řekl, že jde o zánět, předepsal tablety a já chodila dál do práce. Ale o víkendu jsem začala krvácet silněji a zároveň jsem si uvědomila, že necítím napětí v prsou. Jeli jsme tedy na pohotovost do porodnice.
Na ultrazvuku jsem potom uviděla krásné miminko, hlavičku, nožičky, ručičky, ale srdíčko ne a ne se objevit. Začala jsem hystericky plakat. Lékař se mě sice snažil utěšit, že to zkusí znova ráno, ale já už jsem věděla, že je konec.
Druhý den ráno jsem pak ucítila podivný tlak v podbřišku, jako by někdo ze mě tahal ven. Při prohlídce potom lékař vytáhl mrtvý plod, jen tak rukou.
Hned mě odvezli na sál na revizi dělohy a hned odpoledne mě propustili domů.
Naštěstí mě ze splínu vytáhly moje dvě starší děti a fakt, že druhý den byl Štědrý večer. Takže jsem ještě před spaním udělala bramborový salát a druhý den jsme chystali dětem Ježíška.
Nikdo v porodnici neměl čas informovat mě, kdy je možno obnovit pohlavní život atd. Tak jsem se zařídila podle sebe - po týdnu krvácení přestalo a tím jsem to považovala za skončené.
Je ale pravda, že jsem začala nechutně závidět všem těhotným ženám a maminkám s malými dětmi. I když jsem si dokázala rozumově zdůvodnit, že takové pocity jsou velmi nesprávné.
Naštěstí mě "vyléčilo" po třech měsících nové těhotenství.
Myslím, že nejvíce necitlivý byl v té chvíli přístup typu: Máš dvě děti, tak co bys chtěla?
Předchozí