Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Jsem moc ráda, že se začínají objevovat články o samovolných potratech, protože jejich počet narůstá a jsem si jistá, že spousta žen tím opravdu TRPÍ. Já poprvé potratila ve svých 29 letech v 7. týdnu, podruhé za dva roky při druhém pokusu opět v 7. týdnu, snad i stejný den . Dlužno dodat, že do jiného stavu jsem přišla v obou případech do druhého měsíce od pokusů.

První potrat - jak jsem si myslela - ve mně nezanechal žádné špatné stopy. Jak velký byl tento můj omyl, jsem si uvědomila při druhém těhotenství, kdy jsem snad už hodinu poté, co jsem těhotenství zjistila, namísto radosti začla prožívat příšerný stres, kdy zase začnu špinit a pak krvácet... samozřejmě to přišlo.

Druhý potrat jsem měla hodně komplikovaný, lékaři mi v děloze cosi ponechali (jak se to může stát v době ultrazvuků, to FAKT NIKDY nepochopím), a tak jsem skončila na ATB, druhém zákroku a půl roku se dávala FYZICKY dohromady. Jak dlouho psychicky, se ani neodvažuju tipovat, řekla bych, že z toho nejsem venku dosud. Tehdy jsme požádali o první adopci. Po 14 měsících od podání žádosti jsme si domů odvezli 9měsíční Betynku. Tento typ rodičovství nás tak "dostal", že od prosince máme doma druhou princeznu a už OPRAVDU nechceme biologické dítě.

Myslím, že bych další těhotenství psychicky nezvládla (a to beru dlouhodobě antidepresiva). Prostě dva potraty totálně zničily mou sebedůvěru potenciální BIOLOGICKÉ matky a už pouhá představa nového těhotenství mi zvedá žaludek. Možná mám štěstí - nebo to tak mělo být? - že jsem opravdu moc spokojená adoptivní máma a po těhotenství už opravdu netoužím a velmi doufám, že ho už nezažiju. Přesto samozřejmě ve mně zůstane velká bolest z toho, jak mé dvě biologické děti skončily... ale tím, že máme doma dvě vlastní (byť nebiologické) dcerušky, cítím, že poměr sil byl vyrovnán: jako by ty dvě ztracené bio dušičky přešly do těch adoptivních...

Vím, že hromada (většina) žen se nenechá potraty odradit a zkouší to dál. Smekám před nimi, na to jsem neměla sílu. Důležité asi je, aby tuto zkušenost každá rodina zpracovala tak, aby to pro ni bylo nejlepší. Pro nás byla nejlepším východiskem adopce.

Všem ženám s touto odpornou zkušeností moc držím palce hlavně v tom smyslu, aby se jim v životě podařilo najít mateřskou cestu, která pro ně bude ta nejlepší...